Nečiním druhým to, co sám nemám rád - vzpomínka na rok 2010

Lysolaje – Jeho oči se na vás usmějí, jeho hlas vás pohladí. Brněnský rodák tu kotví už třináct let. Někdejší televizní hlasatel se raduje s rodinou a při vycházkách se psem po okolí rád rozjímá. Poznal, jak křehké je zdraví a nežene se za kariérou. To všechno a ještě mnohem víc je pan Alexander Hemala.   Úplně normální kluk    Pan Hemala se narodil u Brna. S láskou vzpomíná na své dědy. Jednomu se motal pod nohama v dílně a chtěl okoukat vše, co kluk od dědy okoukat může. Druhý děd byl učitel a fantastický vypravěč. „Dodnes si čtu jeho kroniky a mrzí mě, že mi ty jejich zkušenosti proklouzly mezi prsty. Moc jsem toho od nich nepochytil.“  Tatínek pana Saši hrál v Divadle bratří Mrštíků, v roce 1960 dostal nabídku od pana Wericha a odstěhoval se i s rodinou do Prahy. „To byla krásná doba,“ vzpomíná Saša. „Já, kluk z venkova, jsem najednou bydlel v Praze. U nás v domě bydlela třeba paní Kyselková, Zázvorková, Hegerová, Fialová nebo pan Hlinomaz. S bráchou jsme na ně koukali jako blázni. Znali jsme je z obrazovky a najednou je potkáváme na chodbě.“

Cesta k mikrofonu

   Po devítiletce chodil pan Saša na Střední ekonomickou školu. Po studiu nastoupil na místo administrativního pracovníka, leč v zápětí věděl, že to není ono. „Šel jsem na hlasatelský konkurz a oni mě vybrali,“ říká. Následoval půlrok hlasové přípravy, než mohl sednout za mikrofon. „Musíš za tou kamerou vidět diváka, říkali nám moudří,“ směje se. „Člověk si na to zvykne, mluvit do černého kolečka. Neměli jsme čtecí zařízení a všechno jsme říkali zpaměti. Přímý přenos byl někdy pěkný adrenalin..“ Začal vnikat do televizního zákulisí, zkusil i práci asistenta produkce a režie a po pár externích letech ho přijali nastálo.

Odchod z obrazovky

   V České televizi pan Saša odsloužil úctyhodných 33 let, což byla nejdelší doba televizního hlasatele. Poslední službu měl na Silvestra 2005, kdy se s diváky za všechny kolegy hlasatele rozloučil. „Nahradila je grafika a nás už nepotřebovali,“ konstatuje Saša. „Měl jsem ale štěstí, uvolnilo se místo režiséra denního vysílání. Volně jsem přešel z jednoho pracoviště na druhé. Jsem se stejnými lidmi a ve stejném prostředí, jen už nejsem vidět.“  Také má  Televizní okénko v jednom rádiu a o práci není nouze. „Bývá to tak, že lidi přechází z rádia do televize, já jsem to udělal opačně,“ směje se skromný muž. Velmi rád moderuje společenské akce, kam je často zván. A mít za průvodce večerem při plesu pana Hemalu, to je  záruka perfektní zábavy. „Léta jsem jezdil po besedách s Jirkou Wimmerem, Stellou Zázvorkovou, Tomášem Töppferem či Halinou Pawlovskou. Projeli jsme republiku křížem krážem.“

Za vším hledej lidi

   „Mám rád, když se stále něco děje,.“ Pan Saša má tři děti a je dvojnásobným dědečkem. Těší ho, když se sejde celá rodina. „Bydlíme ve starší zástavbě a tam je družné prostředí. Je fajn sejít se třeba na Slavnosti květů  nebo posedět a popovídat si se sousedy, třeba spisovatel Petr Šabach má chalupu kousek ode mě.“ Procházky se psem taky miluje, a jak říká, pes je výborný komunikační prostředek. Dalším jeho oblíbeným místem je Špačkova galerie v Lysolajích, kde se schází s přáteli např.při vernisážích. Přidává historku z oslavy svých narozenin v roce 2002. „Ondra Špaček mi zapůjčil svoji galerii a já jsem si pozval Karla Gotta aby mi zazpíval písničku o úterý třetího září, což je den, kdy jsem se narodil. Karel pozvání přijal, když sem jel, bloudil a nemohl nás najít. Bylo to těsně po povodních a všude byla samá objížďka. Když dorazil, řekl: „To jsem netušil, kde to bydlíš, tady už jsou vlci a lišky.“ Tady je krásně, tady žiju rád,“ říká Saša. Po zdravotních potížích v minulosti si užívá  života v duchu klidu a pohody. „To, co nemám rád, nečiním druhým,“ říká vážně. „Lidé by měli být k sobě slušní. Vytrácí se nám to milé, když se lidé potkají, ani si nevymění úsměv. A to je škoda.“ Ale pořád věří, že se to zlomí, protože všechno je jen o lidech.