Jsou všude kolem

Gumové, čokoládové, cucavé, žvýkací a nevím jaké ještě… Bombóny. A není před nimi úniku. Jsou všude a je jich strašně moc.

    Mě jako mámu čtyřletého závisláka to dráždilo o to víc, že se snažím ho před nimi izolovat a potom přijede tetička a „No toutej, čo šem ti pšivežla…“

 „Teto, aspoň na něj nešišlej, prosim tě,“ neskrývala jsem  rozmrzelost.

 „A to jsem neměla?“ zazněla ta nejhloupější otázka. „Já jsem holka nevěděla co by tak rád…“

 „Ale jo, já vim,“ chápala jsem, že nechtěla přijet s prázdnou. „Tak příště třeba sušený ovoce, jo?“ Bylo mi vážně líto, že jsem jí zkazila radost. „Jsi hodná.“

 „A co třeba čokoládu?“

 „Teto…!“

 „Fajn, tak sušený ovoce.“ Teta sedlaá ke kávě a pořád strkala prckovi pod nos pytlík s karamelkama. Ten neodmítal a strkal jednu do pusy a dvě do kapes.

 „Vezmu si je zítra do školky, víš?“ řekl vážně. „Musím vzít taky Pavlíčkovi.“

 „Tak to jsi hodnej,“ pohladila jsem  ho a ráda bych byla bývala dodala ať mu je vezme klidně všechny. Co nadělám, obrnila jsem se trpělivostí a už roky vesele likviduju většinu sáčků a krabiček, které přijdou v říjnu k narozeninám a v listopadu k svátku, aby mě v prosinci naprosto převálcoval čert s Mikulášem a dodělal Ježíšek. Zásoby se snažím přerozdělit mezi ostatní děti ze sousedství, když se zjeví někde blízko a přesto máme co dělat ještě v únoru. Mezitím nezahálí babička, která tu a tam, prakticky každý den, něco výhodně zaopatří a zanedlouho jsou Velikonoce.

   A košíčky jsou plné a plnými zůstávají prakticky celý rok. Stojím s rukama v bok ve spíži před regálem s tím vším sladkým a nezdravým a marně si lámu hlavu, kam s ním…