Došlo mi …

 … jak moc mi chybí babička. Odešla mi před mnoha lety a už tehdy jsem věděla, že to bude bolet. Bolí. Někdy víc a někdy míň. Když bydlela v Praze, volaly jsme si nebo psaly a já jsem jí pořád slibovala, že se na ni přijedu podívat. Vždycky mi do toho něco vlezlo a z množství slíbených návštěv se jich uskutečnilo jen několik. Dnes vím, že to bylo žalostně málo. Pořád jsem měla dost času a najednou se všechno zastavilo a už to nejde vrátit. Věděla o mně všechno, jako já o ní. Napsaly jsme si stovky dopisů. Dokázaly jsme si každý týden napsat mnohastránkové dopisy. Těch popsaných papírů, těch vypsaných per….. Už mě nikdy nepohladí, nikdy už neuslyším její hurónské chachá… Realita bolí. Ale tak to v životě prostě je. Ještě že ty vzpomínky pořád dokážou hřát…

Došlo mi, jak moc mi chybí sestřenice Pavla. Odešla znenadání. Mladá, šikovná, dravá a hrdá. Za těch 35 let, které nám byly dopřány strávit tady spolu, jsme toho o sobě taky věděly dost. Ale pořád to bylo málo. Říkám si, že kdybych toho byla bývala věděla víc, mohla tu s námi ještě být. Jenže víte jako je to s kdyby. A já jsem si na ni nenašla čas. Volaly jsme si často a slibovaly, že se sejdeme. Vždyť je čas, musíme to naplánovat, samé výmluvy. Jen tohle tlachání bylo zbytečné mrhání časem. Od té doby už neříkám „vždyť je čas“. V poslední zprávě, kterou mi poslala pár dní před odchodem tam nahoru, mi napsala: „A dej pusu malýmu.“ Nikdy na něj nezapomněla. Ani ve chvíli, kdy jí bylo asi hodně zle a bojovala o svůj vlastní život. A já to vůbec netušila. Zatímco jsem četla její milá slova, jí zbývalo už jen pár hodin života a nikdo z nás to netušil.

Obě mi moc chybí. Jako kamarádky, jako příbuzné, jako ženy, jako lidské bytosti.

Scházejte se s těmi, které máte rádi. Říkejte jim, že je vám s nimi dobře. A neodkládejte to tak jako já z úplně nesmyslných důvodů. Protože najednou přijde střih, něco se najednou zastaví a už se to nerozběhne. A vám pak zbudou jen slzy a výčitky, že pro vás nemělo být nic tak důležité, jako blízkost spřízněné duše. A nemusí to být příbuzní. Může to být vlastně úplně kdokoli, na kom vám záleží. A jemu zase na vás.

Došlo mi, že čas je opravdu pojem velmi relativní.

Věřte mi!