Dětská duše je jako křišťálová studánka

„Stačí málo a zakalí se. Potom dlouho trvá, než se vyčistí. Stane se ale i to, že průzračnost, čistota a schopnost osvěžení je nenávratně pryč. Dětská duše je křehká nádoba. Bohužel dost často podceněná, nebo nedoceněná.“ Tak to cítí nenápadný, skromný a emotivní muž – MgA. Jan Hrubec (37). Loutkař, herec, učitel, zdravotní klaun, lektor, kamarád a taťka synka Simona, člověk s obrovským srdcem.

Honzo, jaké jsi byl dítě?

„Dítě jsem byl právě takové jako ty, kterým se snažím pomáhat. Nebavilo mě pět hodin sedět na zadku a nemoct se projevit,“ vzpomíná tmavovlasý muž s jiskrami v očích. „Asi jsem byl dost živý a těžko zvladatelný. Ale určitě jsem nebyl zlý a neubližoval někomu pro zábavu. Šly mi dobře sporty a přírodověda, později jsem propadl kouzlu literatury a začal se o ni vážně zajímat. Měl jsem každopádně krásné dětství, za které vděčím rodičům a o dva roky staršímu bráchovi. A samozřejmě jsem měl kolem sebe spoustu kamarádů, s nimiž jsem prožíval ta správná klukovská dobrodružství.“

Co Tvoje studia?

„Ze  základky mě zavedly kroky do Prahy na Střední průmyslovou školu, obor strojní. Po maturitě přišla DAMU, větev ALD – alternativní a loutkové divadlo. K myšlence dělat divadlo mě přivedl sochař Petr Nikl, jehož tvorba je inspirována tématy dětství. Díky jeho bytovému divadlu, kam jsme chodili skotačit s kolegy z improvizačního divadla Petra Laurycha, které působilo v té době v divadle v Řeznické, jsem pochopil, že to, co bych chtěl dělat je loutkové divadlo. My přijatí na DAMU v roce 1995, jsme se dostali do Ypsilonky v rámci nově otevřeného experimentálního projektu. Měli jsme možnost nasát divadelní atmosféru se vším všudy. Jenže tady se dělá osobnostní a syntetické divadlo. A to mě netáhlo tolik jako loutky. Činohra je jistým směrem omezená, zatímco loutka umožní vyjádřit za určitých okolností daleko víc, a to mám na loutkách rád.“

Jak jsi přišel k dětské duši?

„Díky kamarádce a zdravotní klaunce Mirce Vydrové jsem poznal projekt Etická výchova a doslova jsem mu propadl. Mirce se tehdy zdálo, že bych se na tu práci mohl hodit. Když jsem zjistil, o co jde, zalíbilo se mi to. A už tehdy jsem věděl, že je to potřebná věc,“ vrací se o pár let zpět. „Po dvou letech intenzivní práce jsem dostal certifikát a stal se lektorem. V hodinách Etické výchovy děti spontánně odkrývají své reálné vztahy nejen ve třídě, ale i v rodině. Mají potřebu o nich povídat a řešit je. Hlavně pomáhá dětem v celkové adaptaci na školní prostředí,“ vysvětluje Honza.

Dřevěné divadlo

„Dřevěné divadlo se zabývá tvorbou hlavně pro dětské diváky. Naše práce navazuje na odkaz kvalitního moderního českého loutkářství a tvorba je ovlivněna, zkušenostmi nasbíranými za deset let působení v státních divadlech, vlastní specifickou poetikou a uměleckým hledáním a také zkušenostmi z lektorského vedení v oblasti dramatiky. Každý rok vznikají dvě nové hry. Jsou to malé inscenace, které pracují s možnostmi jednoho loutkoherce a to, jak jsem zjistil, vůbec není málo. I ve velkém kamenném divadle občas potkáte nudné představení. Já se snažím udělat s malým dřevěným divadlem, divadlo "pořádné", pokud možno zábavné, živé, obsahově a výtvarně chytré, zkrátka kvalitní kulturu pro děti. Říkám pro děti, ale v každé ze svých her mám vetknutou i linku, kterou děti nepostřehnou a která je určena jen dospělému divákovi, aby se neudil a necítil se na představení zbytečný. Často se stane, že děti na mě při představení mluví a já jim musím odpovídat, nebo jim něco, na divadle nezávislého, odvede pozornost a já je musím znovu vtáhnout do děje, musím je cítit, chápat tu atmosféru, která na představení vzniká a pracovat s ní. Ke každému představení, které hraju, je přichystaná dílna. Například: Princezna na hrášku, první inscenace mého divadla, je loutková hra, která trvá 35 minut, během níž diváci sledují příběh prince, který si hledá nevěstu. Nakonec ji najde, vezme si ji a příběh končí svatbou. Herec se pokloní, následuje potlesk, ale on mluví dál: „ Pro vás to ale dneska ještě nekončí, nyní bude následovat ještě jedno divadlo, ale to už nebudu hrát já, ale vy". A vyzve děti, aby si sedly na zem do kruhu a rozdá jim každému jednu marionetu princezny. Následuje tzv. dílna, kdy si děti samy zahrají příběh, jak se to mohlo stát, že princezna doputovala oné bouřlivé noci sama až na princův hrad. Dětmi hnaný příběh vedu principem strukturovaného dramatu, kde si mimoděk osvojí i základy vodění marionety. Toto je ukázka programu pro děti od tří let. Za rok se odehraje přibližně 300 podobných představení. Většina ve školkách a školách po celé republice a zbytek na jevištích divadel, kulturních a mateřských center, také na městských slavnostech, festivalech, v restauracích a na soukromých rodinných oslavách. Každé představení má svoji výpravu a je pojato naprosto originálně a nepodobně žádnému jinému. Na tvorbě se podílím velkou měrou osobně, vyrábím loutky a kulisy, píšu nebo upravuji texty. Spolupracuji s několika výtvarníky a muzikanty. Žádné kulisy ani loutky se nepůjčují z jedné inscenace do druhé.“
A jak je to s věkem Tvých diváků?

„S věkem je to zajímavé. Když jsem dělal Princeznu na hrášku, táhlo Simonovi na třetí rok a já jsem to tehdy upravoval tak, aby tomu i takový malý cvrček, nechci říct přímo rozuměl, ale aby ho to zaujalo a 35 minut představení plnohodnotně zabavilo. Jako tříletý sice opravdu nerozuměl všemu, ale na to jsou tříleťáčci docela zvyklí. Zakomponoval jsem do představení dostatek situačních gagů a prostých srozumitelných akcí, aby byl děj dostatečně čitelný právě pro takovéhle diváky. Nejraději hraju před publikem, kde nejmladším táhne na tři roky, pak jsou tam zastoupení čtyřletí, pětiletí a také dospěláci. Atmosféru tvoří a nasávají všichni. Starší se baví i tam, kde se smějí hlavně malí, a ti zas mají, díky starším, možnost překlenout ta místa, jimž stoprocentně nerozumí. Představení dětem nedá všechno zadarmo a bez námahy je učí dívat se a rozumět. Z pohledu toho, kdo stojí na jevišti, představení utváří z velké části i energie publika a hra je tak trochu dialog, i když ti, co sedí v publiku, nemluví. A aby to bylo zamotané ještě trochu víc, někdy má to publikum tváří víc a já to zachytávám všechno najednou. Když se zadaří a diváci se nechají vtáhnout do té zvláštní věci, kterou divadlo bezesporu je, je to úžasné! Čas jako by přestal existovat a nás spojí ten příběh a to, co do představení vloží herec a co jsou ochotni investovat diváci. Představení skončí a oni se zase navrátí do svého všedního bytí, snad obohaceni.“

Jak vypadá jeden Tvůj pracovní den?

„Myslíš den herce, kulisáka a řidiče v jedné osobě? Žiju na Vysočině, a když se v zimě vydávám na představení do pražské školky, musím vyjet ráno před pátou, s ohledem na aktuální počasí. Osobní auto, kulisy jsou v něm narovnané v bednách a dlouhé díly jsou uloženy v boxu na střeše. Jednou jsem zapadl hned před domem do závěje a nemohl jsem vyjet, nikde nikdo, aby do mě strčil, a zvonit na sousedy v půl páté ráno jsem si netroufl. Nechal jsem zařazenou rychlost, kola se protáčela ve sněhu, vystoupil jsem, auto vytlačil ze závěje, pak ho doběhl, nasedl a odjel. Říkal jsem si: to to pěkně začíná, komediant odjíždí opravdu po komediantsku. Při cestování autem často poslouchám mluvené slovo, různé načtené knihy a rozhlasové hry. Na místo dojedu nejméně půl hodiny předem, a jdu nahlásit paní učitelce, že divadlo dorazilo. Nanosím dekorace a stavím. Často už děti sedí na lavičkách a koukají mi do ruky. Vyprávím jim, že teď jsem kulisák a jaké je to ve velkém divadle, že tam někdo jenom nosí a staví a jiný zase „jenom“ hraje to divadlo…. Děti mi říkají, jak se jmenují a kolik je jim let a že už jim vypadly dva zuby a je to moc fajn. Pak jim zmizím za horizontem, který stavím za každou scénou a provedu transformaci z kulisáka na herce - vezmu si kostým. Po představení je pozvu, aby se přišly podívat na divadlo zblízka. Nikdy jim nebráním, aby se loutek dotýkaly nebo je braly do rukou. Pak všechno sbalím a jedu do druhé školky, kde se všechno opakuje. A pak odjíždím domů, kde mi začíná třetí směna, ta nejkrásnější – čas s mojí rodinou.“

Jak vznikají Tvoje představení?

„ Nová představení vznikají po celou dobu sezóny, píše se text, vymýšlí situace a provedení loutek, scéna, hudba. A když je všechno promyšleno, musí se scéna a loutky vyrobit. To dělám v dílně v suterénu našeho domu a často je to noční práce, protože čas strávený doma chci věnovat rodině. Tato vytrvalá práce vrcholí o letních prázdninách, kdy musí být všechny přípravy hotové. A už se jenom zkouší. Na DAMU jsem studoval obor herectví, ale hodně času jsem strávil v řezbářské dílně našich scénografů. Tehdy jsem netušil, jak se mi tyto získané zkušenosti budou v životě hodit.“
Jaká byla Tvoje profesní cesta?
„Před založením Dřevěného divadla jsem byl členem Studia Ypsilon, pražského Minoru, Divadla Lampion v Kladně nebo Naivního divadla v Liberci. Oženil jsem se, odešel za svou paní mimo velká města a chtěl-li jsem zůstat u herecké profese, musel jsem si založit vlastní divadlo. Vůbec mi nevadí hrát na louce, ve školkách, v tělocvičnách nebo u někoho v obýváku. Je to stále kvalitní divadlo, přesně takové, jaké jsem měl tu čest ho poznat. Ani řemeslo nikam nemizí, nic nešidím a před dospělými hraju stejně naplno jako před dětmi. Jiná cesta ani není. Divadlo není jen obživa, záleží mi na lidech, kteří mě v divadle vidí. A navíc děti jsou prostě takový můj dobíječ!“