Ctižádost + hodiny dřiny = Caramelka (z archivu - rok 2010)

Nejdřív jsem o nich slyšela. Potom jsem je několikrát viděla vystupovat a žasla nad jejich výkonem a lehkostí kroku. Zároveň jsem si ale uvědomila, že aby mohli předvést na pódiu to, co umí, museli tréninku věnovat mnoho a mnoho hodin. A to mi potvrdla i paní Jarmila Vašáková – choreografka a umělecká vedoucí souboru mladých stepařů, která má bohaté manažerské zkušenosti v oboru. Pojďte se také seznámit.

Jak vznikla taneční skupina Caramelka?

Úplně první a hlavní inspirací pro vedení dětí byl můj syn. Dnes je mu šestnáct, ale tancuje od čtyř let. Už tehdy projevil velký talent k rytmu a já jsem nechtěla, aby poskakoval někde mezi dospělými. Tak se zrodila myšlenka a pak to všechno postupně vznikalo. Zpočátku jsem si řekla, že to zkusím s předškolními dětmi, ale šlo to pomalu. Trvalo skoro dva roky, než byly schopné něco ukázat. Snažily se, ale na povel to nejde,“ vzpomíná paní Jarka. „Postupně se to začalo nabalovat, trénovali jsme hodinu týdně. Po čase jsem vyjela se skupinkou asi patnácti dětí na soustředění, a když jsem viděla jejich nadšení a radost, úplně mě to pohltilo a rozhodla jsem se, že začnu zase působit jako vedoucí skupiny. A pak se nám to trochu vymklo z ruky,“ říká s úsměvem. „Dneska je Caramelka kolos čítající asi padesát členů a stále se rozrůstáme. Děti jsou takřka profíci, kteří už mají tak vytrénovaný sluch, že nemusí přemýšlet o tom, zda je ten který rytmus na osm, třicet dva, nebo šedesát čtyři dob, ale automaticky to cítí. A já jsem na ně pyšná. Je to všechno jejich práce a hodiny dřiny.

Cítíte někdy mezi dětmi rivalitu?

Já se vždycky snažím, aby byly naštvané na mě. Nechci, aby byla nějaká zloba mezi nimi, protože nejhorší co může být je soupeření, naštvanost a závist. A to se musí utnout hned na začátku. Když se jim něco nelíbí, ať o tom diskutují se mnou. Za svoje rozhodnutí vůči nim si přebírám zodpovědnost. Ti nejstarší s tím nemají problém, když někoho obsadím do nějakého čísla, vím, proč to dělám. A oni už to vědí taky. Ti mladší to začínají chápat a ti nejmenší se to učí. Kluci nemají vůbec problém, občas nám to zajiskří mezi děvčaty, ale dokážeme to vždycky hned vyřešit.

Mimo pódium se Caramelky zdají jako dobrá parta. Je to tak opravdu?

Někdy si říkám, že až moc. Snažím se v těch dětech držet, aby byly kamarádi a pomáhaly si. Když někdy vidím u jiných souborů, jak se k sobě děti dokážou chovat, jen žasnu. Občas u nových členů, kteří přišli v době puberty, byly zpočátku náznaky předvádět se, ale ti skalní si je srovnali sami. To se musí vychovat, to samo nepřijde. Je to třeba tvrdé, ale chce to už od začátku jim nic neodpustit a nepřehlížet ho. My už po těch letech nejsme zvyklí na nějaké frajeřinky, táhneme všichni za jeden provaz, a to nejen v tanci, ale i v chování. Občas vznikají docela vtipné situace, když si ti starší dělají pořádek mezi těmi novými. Pokud to dítě nebaví a chce se jen chodit předvádět, ať sem nechodí. Pokud má opravdu zájem tancovat v týmu, pak musí respektovat určitá pravidla. Ale parta jsme opravdu výborná.

Musí nový zájemce o step projít talentovými zkouškami?

Já nechci říkat, že vybíráme děti podle talentu. Sejdeme se, já se podívám, jak se dítě hýbe a můžeme se okoukávat třeba čtyři hodiny. Za to samozřejmě nic neplatí. Někdy poznáte hned, že to půjde, někdy to musí dozrát. A hlavně musí dítě poznat samo, jestli by ho step bavil. Brzy pochopí, že to není o tom dostat kostým a jít vystupovat. První hodiny jen stojí před zrcadlem a krčí a natahuje nohy. Pak je začne zvedat a potom s nimi teprve začne něco dělat. A ty nohy ho bolí, protože na to nejsou zvyklé. Dlouho stojí na místě a není to moc zábavné. Už tady se projevuje povaha dítěte, nakolik ho to bude pořád ještě lákat a pochopí, že tohle je nutná cesta a ono bude ochotné to zkoušet i doma, nebo to zabalí a půjde od toho. V tu chvíli záleží moc i na rodičích. Pokud vědí, že mají talentované a šikovné dítě, ale je jen trochu línější, jestli ho lehkým nátlakem dokážou přimět k setrvání. Dát mu jistotu, oporu a otevřeně se o tom bavit. ´Fakt tě to nebaví? A proč? Jestli chceš stepovat, musíš pro to ale něco udělat. Jestli ne, je to tvoje rozhodnutí. ´ Nic není zadarmo a u tance to platí dvojnásob. Zhruba třetina dětí takhle odpadne. Párkrát jsem se setkala s dětmi ambiciózních rodičů, kteří chtěli, aby jejich dítě tancovalo, ale ono na to vůbec nemělo. Někdy bohužel odpadnou i talenty jen proto, že to nejde hned a nemají rodičovskou podporu. Za ty roky se z mnoha rodičů stali naši přátelé a vztahy jsou velmi vstřícné. Rodiče vědí, že tancování má smysl a děti potřebují cíl, zápřah a zároveň uznání.

Kdy je nejlépe se stepem začít?

Tady není pravidlem, že čím dřív, tím líp. Nám se nejvíc osvědčila druhá třída. Předškolní děti a často i prvňáčci ještě nejsou moc zvyklí se soustředit a nechápou, proč mají pořád dokola opakovat jeden pohyb. U druháků je znát ten rok školní docházky, soustředění a schopnost systematické práce. I když jsou samozřejmě i výjimky. Měli jsme pár prvňáčků, kteří opravdu chtěli stepovat, a bylo to v nich. Ale takové je jedno dítě ze sta. Takže věk devět nebo 12 let rozhodně není pozdě. Dítě musí mít hlavně cit pro rytmus, hudební sluch a pohybovou koordinaci. Například máme pár členů, kteří toho v sobě na počátku moc neměli, ale vydřeli to, protože byli cílevědomí a moc chtěli.

Jak často trénujete?

Samozřejmě je to odstupňované podle věku. Ti nejmladší mají hodinu týdně. V druhém pololetí už jim přidáváme půlhodinku navíc s pokročilejšími tanečníky, aby měli motivaci, která je také nesmírně důležitá. Ti šikovnější je během měsíce klidně doženou. V dalším roce je to dvakrát týdně hodina, ti starší dvakrát dvě a pokročilí dvakrát tři hodiny týdně. Když máme před vystoupením a je potřeba něco dopilovat, tak i častěji.

Jezdíte na soustředění?

Jezdíme pravidelně koncem prázdnin do Krkonoš, ale už se tam skoro nevejdeme. Zpočátku je znát, jak jsme během prázdnin zlenivěli, ty první dva dny jsou opravdu fyzický nápor. Za ten týden zvládneme, samozřejmě, nazkoušet mnohem víc než při běžném tréninku, ale chvíli to trvá, než zase všichni zpacifikují své síly. Máme zkušenost, že nové děti, které jedou prvně, mívají někdy teploty nebo lehké nevolnosti z vyčerpání, protože každý přetažení vnímá jinak. Jakmile nám dítě řekne, že mu není dobře, bolí ho hlava nebo je unavené, dáme mu klidový režim a do ničeho ho nenutíme. Tím, že jezdíme všichni dohromady, ti malí k těm velkým vzhlíží a někdy se je snaží jim co nejvíc vyrovnat a neodhadnou svoje síly. Úplné nováčky bereme na soustředění až minimálně po roce i víc tréninků v tělocvičně, právě z důvodu velkého zápřahu. Jezdí s námi profesionální zdravotník, takže mohou mít jistotu, že je o jejich děti dobře postaráno. Zpravidla stačí den k regeneraci a jede se dál.

Kde vás čtenáři mohou vidět?

Jedeme tam, kde si nás objednají. Jezdíme po republice, ale i do zahraničí. Chtěla bych touto cestou poděkovat nejen rodičům dětí za obrovskou podporu, publiku, které je pro nás velmi důležitý a je odrazem naší píle, a v neposlední řadě také městské části Praha 6, protože její záštita a podpora je pro nás nesmírně důležitá a posilující.