Cestování

Vyrazili jsme s ONdrou k přátelům do Neratovic. Jela jsem záměrně po obědě a věřila, že ONdra usne hned, jakmile se rozjedeme. Jenže… Z dřímoty ho vyrušil každý traktor. Očka, do té chvíle zavřená, se rozsvítila pokaždé, když nás míjel s valníkem a nebo bez něj.  „Maminko, a proč jezdí dneska tolik traktorů?“  „Je podzim, ONdrí, a traktory mají moc práce na poli, víš?“

 „Jo aha,“  zaklapl oči ve chvíli, kdy jsme míjeli ceduli NERATOVICE. Co teď? Když zastavím a zavolám, že jsem u nemocnice a nevím kudy dál, tak se probere a celé odpoledne nebude stát za nic. Minula jsem odbočku k nemocnici a vydala se dlouhou ulicí neznámo kam. Přijela jsem na stopku, objela benzínovou pumpu a jela dlouhou ulicí krokem zpátky. Obkroužila jsem blok a celou trasu zopakovala. Když bylo jisté, že ONdra opravdu tvrdě spí, zavolala jsem, že stojím u nemocnice a nevím kudy dál.

   Pokračování už není zvláštní, našli jsme se a všechno dobře dopadlo. Ale při ježdění sem a tam se mi vybavily dvě podobné situace, kdy jsme dojížděli do místa určení a jen proto, abychom dosáhli toho, aby se mladík vyspal a nám dal aspoň hodinku na kávu, jsme jezdili jednou šest a podruhé bezmála patnáct kilometrů po krásných končinách naší vlasti. A stejně jako dnes – obsah nádrže se zmenšil a chlapeček se po dvou hodinkách probudil svěží a čilý, aniž by tušil, co všechno je maminka schopná udělat, jen proto, aby dosáhla kýženého klidu.