"Pane proč tady hážete na cestu vaše větve?" ptá se kolemjdoucí paní postaršího zahrádkáře. "Víte co? Starejte se radši sama vo sebe!"
Na kraji celkem frekventované cesty podél řeky leží hromada odřezaných větví. Z koleček ji zde vyhodil starší pán, zřejmě zahrádkář. Už od ní odchází, když v tom se na něj obrátí kolemjdoucí, asi o generaci mladší žena.
"Pane, proč tady hážete na cestu vaše větvě?"
"To je moje věc, co si tady hážu" briskně odsekne zahrádkář.
"No to není vaše věc ... to je veřejná cesta a kdyby si tady každý odložil hromadu větví, tak se tudy nebude dát chodit" nenechá se zaskočit paní.
"Paní, tady takovejch hromad bude dneska plno. On je totiž svoz zahradnickýho odpadu, víte?" dost arogantně kontruje zahrádkář.
"Aha, tak to jsem nevěděla, to se moc omlouvám ... ale to jste mohl říct rovnou" nasadila paní na mě až příliš omluvný tón.
"Víte co? Starejte se radši sama vo sebe!" máchá rukou a nasoptěně odchází zahrádkář, aby si ulevil dalšímu, co táhne po cestě pytel s posekanou trávou. "Dávej pozor ... já už jsem dostal sprdung támhle vod jedné ženské" říká posměšně a ukazuje směrem, kterým odešla ona paní. Cestou, kdy šel před námi, si neodpustil takto si postěžovat ještě dalším dvěma lidem.
Já jen doufám, že se tímto výstupem paní nenechá pro příště odradit. Kdyby se takto nezeptala ona, zeptám se totiž já. Ne, opravdu mi není jedno, jak to kolem mě vypadá. A ať je to postarší zahrádkář nebo puberťák, co bezostyšně upustí obal od ledňáka na zem, většinou se ozvu. Vím, že to mnozí považují za "rejpání" a "prudičství", ale já to prostě neumím přehlédnout. Jsem to totiž potom já, kdo se pak účastní akcí typu 'Ukliďme Česko' a tráví dobrovolně svůj volný čas úklidem něčeho, co za sebou nechají bezohlední lidé. A mohu bez obav říct, že jsou to lidé napříč všemi generacemi.
