Zvolna šlápnu na pedál šicího stroje. Nová mašinka se tiše rozjede. Pravidelné cvakání, steh je jeden jako druhý. Pomalu posouvám látku a koukám, jak se mi střih kabátu mění pod rukama ... A sakra ...
V létě jsem četla článek o odpadovém hospodářství a zarazilo mě, že pátým nejvíc znečišťujícím odvětvím je textilní průmysl. Vyhazujeme prý příliš mnoho oblečení. V tom článku se pořád dokola zmiňovali jen o škodlivé likvidaci textilu. To, že tomuto trendu můžeme předejít tím, že ten textil nebudeme tolik nakupovat, ani jednou nezaznělo. Z pochopitelných ekonomických důvodů ...
Přišla jsem před svoji přeplněnou skříň. Kolik z těch věcí vlastně nosím? Koukám na ty hromádky, kde vespod leží několik měsíců nenošené oblečení. Buď už není úplně moderní, nebo je mi třeba nepříjemný ten materiál ... Zdráhám se teď ale přemýšlet o tom, že to všechno vyhodím. V hlavě se mi rodí myšlenka ... Přestanu kupovat nové oblečení. Nějakou dobu to zkusím. Třeba rok. Když se do té skříně podívám, tak množství oblečení by stačilo nejmíň na rok hned několika lidem.
Jenže napadá mě další věc. Vím, že do těch dlouho nenošených věcí se nedonutím. Leda že ... leda že bych je nějak upravila. Stačilo by trochu změnit střih, tuhle něco zašít, přešít ... dřív jsem šila hodně. Moje babička byla švadlena a na její šlapací Ladě jsem stvořila nejeden módní kousek. Jenže pak přišla vlna "céáček" a "háemek" a oblečení bylo cenově dostupnější než šití z drahých látek a hlavně bylo hned. A tak jsem postupně s šítím přestala. Dnes mám svoje oblíbené obchody, kde nakupuji sice párkrát do roka, ale pak to většinou stojí za to. Babiččina Lada se mezitím poděla bůhví kam, takže teď nemám ani šicí stroj.
Když teda nebudu utrácet za nové oblečení, tak si koupím aspoň ten stroj. A tak se stalo. Mám doma nový krásný výkonný model Guzzanti. Mašinka s funkcemi, o kterých by se babiččce dřív ani nesnilo. Jako první přišel na řadu podzimní kabát. Trochu se rozšiřuje do áčka, tak ho potřebuji zúžit. Pářu, to mi jde. Šiju, a to mi jaksi nejde. Výsledkem je uzoučký kabát, který abych dopnula, musela bych se celá nějak scvrknout. Ono po těch letech si troufnout rovnou na kabát, je jako běžet maraton bez tréninku. Taky nestačí, že jsem kdysi běhávala. A tlačítko "ušít kabát" nemá ani Guzzanti.
Takže moje bilance k dnešnímu dni: 80 dní bez nákupu jakéhokoliv textilu. A mínus jeden kabát. Což o to, kabát oželím, stejně se z léta přehoupneme brzy do zimy. Ale co budu dělat, až mi dojdou ponožky a spodní prádlo? :D
A prosím ... nadpis berte s nadhledem :)
