Po západu slunce se v celém Izraeli zastaví čas. Nikdo nepracuje, nesmí se jezdit auty, televize přestala vysílat. Lidé vychází do ulic a každý oslavuje po svém. Dnes je Yom Kippur, nejsvatější z židovských svátků.
Míříme autem směrem na Tel Aviv a spěcháme. Nemáme tušení, jak se tento den, na který nás všichni naléhavě upozorňovali, bude vyvíjet. V poledne se uzavřely všechny checkpointy z Palestinských území směrem do Izraele a hranice s Gazou. Ve dvě hodiny odpoledne se začínají zavírat obchody, kanceláře. Na všech stanicích rádia hrají pomalé cajdáky a občas někdo pronese pár vět, ze kterých rozumíme jen slovo Yom Kippur. Lidé se přesouvají do svých domovů a provoz houstne. Na benzinkách se spustily příjezdové závory, od teď už nikdo nenatankuje. Taxiky rozváží poslední zákazníky, na zastávce paní nervózně vyhlíží autobus a nejspíš doufá, že se ještě nějak dostane domů. Vše se musí stihnout do západu slunce.
Po čtvrté hodině odpoledne parkujeme před naším domem a hned vybíhá sousedka, s hlavou v dlaních, že nevěděla, jestli víme, že se musíme vrátit před setměním. Pak už se nesmí auty jezdit. Uklidněná, že jsme tu, nám nabízí, abychom se spolu s její rodinou prošli po večeři do synagogy. Ačkoliv jsme hodně unavení, bylo by neslušné odmítnout.
Ještě před pátou mi píše kolegyně, co bydlí ve vedlejší vesnici, jestli máme v domě pumpu na kolo. Tento svátek je totiž prý hrozně moc “fun” pro děti, protože vyráží na kolech projíždět se po prázdných silnicích. I my máme kola připravená – naši domácí mysleli na všechno. Kolegyně si tedy přijíždí půjčit pumpu a zpět k autu utíká, aby stihla co nejdříve dojet autem domů.
Stmívá se a z oken sousedních domů je slyšet cinkot talířů. Dnešní slavnostní večeře by měla být na dalších 24 hodin posledním jídlem. Ale jen pro dospělé, děti jíst mohou. Jak jsme pak zjistili, ani dospělí (pokud nejsou věřící) to s půstem moc nepřehánějí.
Řešíme, co si vzít na sebe na procházku do synagogy. Manžel volí společenské kalhoty a bílou košili. Já dlouhou sukni nemám a tak jdu v kalhotech, abych měla zahalená kolena, přes vršek mám bílou halenku a v kabelce šátek na přikrytí vlasů, jak se sluší na vdanou ženu :) Když se v sedm večer potkáváme před domem se sousedy, vypadáme židovštěji než místní usedlíci. Většina mužů si prostě jen vybrala to nejsvětlejší triko ze svého šatníku (někteří ani to ne), na nohách mají kraťasy a v kapse zmuchlanou jarmulku. Tu musí mít do synagogy všichni. Věřící i nevěřící. Jednu podává soused Omer i mému muži. Ženské se s koleny a rameny taky nijak nezalamují. Stačí, když před synagogou přes ramena přehodí šátek.
Naši sousedé z druhé strany vyrážejí na kolech. Už z okna kuchyně jsme je pozorovali, jak pečlivě promazávají své stroje, chystají helmičky a pak na schodech čekají, až se setmí a budou moci konečně vyjet. Tihle se dnes vůbec modlit nejdou a takových je tu spousta. Nicméně u synagogy už je plno. Všichni se zdraví a klábosí, přilehlé ulice jsou plné děcek na kolech. Místní nás zvědavě okukují a naši sousedé jim hebrejsky vysvětlují, co jsme zač :) Jsou zvědaví, co nás přimělo přijet zrovna na Yom Kippur, kdy v Izraeli nic nefunguje.
Jdeme do synagogy. Odděleně. Muži se shromažďují v přední části, ženy sedí v zadní místnosti, odděleny zdí s velkým oknem. To proto, aby muži nebyli rušeni. Jednak ženským špitáním a jednak pohledem na ně. Dodržuje se to tak už od pradávna. Lavice jsou obsazené převážně věřícími a ortodoxními Židy. Jsou vystrojeni v tradičních oblecích, ženy v šatech a některé s parukou. Sekulární obyvatelé stojí vzadu, přišli se jen na chvíli nakouknout, aby se neřeklo. Nehodlají zde strávit několik hodin modlitbami.
V čele mužské části sálu stojí rabín a horlivě něco rozkládá. Podle zvuku jeho řeči mi připadá, že nadává, ale on prý blahořečí. Žehná všem, aby měli požehnaný rok. Jdeme ven, naše sousedka Sharon říká, že takto může rabín blahořečit ještě hodně dlouho a prý se tam vrátíme, až se začnou chlapi modlit. Abychom to viděli. Můj muž ale ze synagogy nevychází. Zřejmě díky té své slavnostní bílé košili si jej rabín při příchodu všimnul a pokynul mu, aby se usadil do lavice. To jsem zvědavá, co tam bude dělat :)
Vychází asi za půl hodiny, s úsměvem od ucha k uchu, viditelně požehnán :) Jdu se nakouknout dovnitř a chvíli postojím, fascinovaná neznámými obřady. V mužské části se u podia (bima) před rabínem střídají věřící, zpívají žalmy, všichni se kolíbají, jsou ponořeni do svých modliteb. Takto to tu půjde ještě několik hodin a celý zítřek. Je to zvláštní svět. Ale oproti modlitbám v mešitě, kterých jsme se nechtěně omylem zúčastnili loni v Turecku, to ve mně nevyvolává negativní emoce. Koukala bych se na to ještě dlouho, ale už odcházíme domů.
Na internetovém zpravodajství si ještě stihneme přečíst, že se na zítří do Jeruzaléma ke Zdi nářků chystají tisíce židovských poutníků. K tomu se letos tento svátek potkává ve stejný den s arabským svátkem Id al-Adha, podle něhož se Abraham rozhodl obětovat svého syna (podle Islámu to měl být Ishmael, v Bibli se píše o Izákovi). Očekává se tedy velký rozruch u Chrámové hory, kde dole u Zdi nářků se budou modlit tisíce Židů a nad nimi u Skalního dómu budou stovky Arabů obětovat ovce. Do starého města bylo proto povoláno tisíce vojáků. To je ale tak poslední co si přečtete, jelikož i zpravodajové mají volno a další informace se tedy dozvíme až svátek skončí.
A tak jsme si zde poprvé pustili televizi. Hádejte co vysílali na všech kanálech...
