Přechodné bydliště - Izrael (2. část) - Negevská poušť, Eilat

Nikde ani živáčka. S bušícím srdcem procházím skupinkou kozorožců. Nad hlavou nám krouží supi a v uších burácí stíhačky. “Seš v pohodě?” ptá se mě můj muž.

Z mého výrazu se dalo tušit, že v pohodě nejsem. Jestli mám z něčeho strach, tak jsou to divoká zvířata ve volné přírodě, kde jsme široko daleko sami. Přesně v této situaci se nacházíme v kaňonu En Avedat. Je to sice národní park a u vstupu byli rangeři, ale na přilehlém parkovišti parkuje jen naše auto.

Míříme 400 km na jih k Rudému moři a toto měla být naše první zastávka. Scenérie kaňonu jsou úchvatné, ale že zde budu moci/muset procházet mezi kozorožci, jsem netušila. Až mě tady některý nabere na ty svoje ostré rohy, nezbude ze mě díky číhajícím supům ani památky. Sem tam nám přeběhne přes cestu “fat sand rat” neboli pískomil tlustý a svou legračností mě odvádí od ponurých myšlenek.

Cesta Negevskou pouští není žádná nuda. Krajina kolem se rychle mění, ale jedno má společné. Nehostinnost. Z auta je to krásná podívaná, ale už docela rozumím tomu, proč tudy Židé putovali dlouhých 40 let, než se dostali do země zaslíbené. Dnes se zde nachází turistické trasy, které umožní pouští projít a já obdivuji ty, kteří se po nich vydají.

Další naší zastávkou je kráter Ramon. Největší kráter na Zemi, který nebyl způsoben dopadem meteoritu, nýbrž erozí. Je to prý učiněná učebnice geologie. Pro mě negeologa je to úžasný výhled z turistické plošiny, kam jsme se nenápadně proplížili bez poplatku :)

K Eilatu – jedinému izraelskému středisku u Rudého moře – se dá dostat dvěma cestami. Jedna vede podél hranic s Egyptem, druhá podél hranic s Jordánskem. Obě jsou stejně dlouhé. Naše cesta tam, vede po hranici s Egyptem a je velmi členitá. Ostré kopce a teplota ke čtyřiceti stupňům dávají autu zabrat. Vlevo se tyčí Eilatské hory, asi nejdrsnější krajina, kterou jsem dosud viděla. Možná to způsobuje ta ostrost tvarů a povrchu nebo jejich tmavá barva nebo vědomí, že se zde nachází populace leopardů, tak ačkoliv hory miluju, tyto mě rozhodně nelákají k bližší návštěvě. Ale turistické stezky tu jsou :)

Vpravo je pak ostře sledovaná a střežená hranice s Egyptem.

Přímo před Eilatem pak checkpoint, kde nám izraelský vojáček popřeje krásný den a pak už jen klesání do jiného světa. Světa hotelů, krásných pláží, čistého moře a … ruských občanů.

Připadám si zde jak ve Varech. Pár lidí mluví hebrejsky, ale v hotelu a na ulici nás automaticky oslovují rusky. Nereagujeme, mého muže to uráží a podrážděně anglicky odpovídá, že není žádný Rus :)

Je tu 42 stupňů a tak jdeme rovnou na pláž. Korálovou pláž, za kterou si připlácíme, abychom se mohli kochat podmořským životem. Zároveň je to poslední příležitost naučit se trochu zacházet se šnorchlem, který budeme potřebovat druhý den na plavání s delfíny, které jsme si zarezervovali.

Jsem překvapená. Pod vodou se dá opravdu vidět leccos. Od ryb nejrůznějších barev a tvarů, přes perutýna, barakudu až k rejnokovi. Když jsme vycházeli z pláže, všimla jsem si na plakátku, že zde lze spatřit i žraloka, ale jsem docela ráda, že tento zážitek nás minul. Mohl být naším posledním.

Večerní procházka městem je pak přímořskou klasikou. Promenáda, mraky obchůdků, restaurací, zmrzlina, stánky s kýčovitými suvenýry, kolotočové atrakce. Brzy to balíme a jdeme se vyspat na zítřejší delfíny.

Pěkně drahá zábava, ale stojí za to. Šnorchlování s delfíny je jedním z mých dosud nejsilnějších zážitků. Půl hodiny v jednom prostředí s tímto nádherným tvorem vyjde na 290 shekelů (krát šest), ale pokud máte to štěstí jako my, tak budou kolem vás proplouvat na dotek a budete se jim moci zblízka koukat do jejich až neuvěřitelně lidských očí.

Chystáme se na cestu zpět. Plníme nádrž na max, jelikož na cestě do Eilatu se na posledních 180 km nevyskytovala žádná benzinka. A prakticky ani žádný život. Cesta podél hranic s Jordánskem se ale výrazně liší. Jsou zde malé vesničky, jede se údolím Arabah, co chvíli projíždíme oázou, datlovým sadem nebo farmou. Koukáme z auta na výběhy pštrosů a antilop. Nemáme ale čas se zastavovat. Blíží se nejsvatější svátek Yom Kippur, což znamená, že se setměním se v Izraeli zastaví čas. Nesmí se dělat nic, ani jezdit autem. Platí to pro všechny, dle zákona. Takže dojet domů, musíme do 17h. Škoda, protože krajina kolem je opět nevídaná a tak nezbývá, než fotit z auta.