Sedíme u Bastilly. Nohy unavené z dopoledního courání se po hřbitově. Číšník přináší dvojku bílého, které si chci vychutnat...
Vlevo od nás se před operou koná nějaká demonstrace. V tom jsou Francouzi hodně dobří, v tom neustálém demonstrování proti něčemu.
Přímo před námi je rušná křižovatka a já strašně ráda pozoruji, jak se po ní neohroženě přemísťují cyklisti. Jiní, než na jaké jsme zvyklí u nás … na odresované s přilbou … ty tu skoro není vidět. Tady jsou to dámy v elegantních šatech na podpatcích a pánové v obleku. Bez rozdílu věku.
Vzadu za křivatkou se táhne dlouhá řada bílých stanů. Nakoukli jsme do nich, když jsme sem přicházeli. Je to několikadenní prodejní výstava starožitností. Bohužel za vstupné 10 EUR.
Je po poledni, začínáme mít hlad. Voláme mladého číšníka v předzvěsti, že objednat si zde jídlo, bude asi problém. Už to bílé víno nám dalo zabrat. Tento panáček je totiž prototypem Francouze, který ač vidí a slyší, že neumíme ani nerozumíme slovo francouzky, neochvějně na nás dál mluví jeho řečí, jako by se nic nedělo. Žádné vysvětlování, přidání gest … prostě vysloví otázku a čeká na odpověď. Které se od nás nedočká.
Už přichází … ukazuji mu trochu neomaleně, že chceme něco k jídlu a dělám rukou gesto, jako že si dávám do úst sousto. Něco mluví a jeho výraz jako by říkal “á jíst … jasně … nechte to na mě”. Odchází, ale k našemu překvapení nenese zpět jídelní lístek, nýbrž dvě malé mističky. Jednu s arašídy a druhou s olivami. Vítězoslavně se usměje a odchází. Nemá to cenu něco mu dál vysvětlovat. Víno na sluníčku stoupá do hlavy a tak se smějeme a ujídáme z mističek. Třeba budou mít něco dobrého na nábřeží u řeky.
S těžkýma nohama, prázdným žaludkem a ovíněni se jdeme projít k řece. Hraje tu kapela, pěkně jim to šlape a celá ta atmosféra je hrozně příjemná. Podél pobřeží jsou zakotvené loďky, jachty, hausboty. Jdeme si je prohlédnout víc zblízka. Odhadujeme, které z nich jsou tu nastálo. U některých, třeba té s levandulovou zahrádkou na střeše, není pochyb :)
Jak tak jdeme a lidí ubývá, všimneme se úzkých schodů vedoucích od řeky na nábřeží. Dost bylo loděk, vydáváme se nahoru po schodech a malým nedopatřením stojíme uprostřed jednoho z těch bílých stanů s uměním. Spiklenecky na sebe mrkneme a už se ubíráme hodnotit vystavené exponáty. Je tu od všeho něco. Od porcelánových medvědů, stříbrných příborů a zámeckých křesel, přes obrazy krajinek ve zlatých rámech, po africké vyřezávané sošky a staré komiksové sešity. Moc nerozumíme podle čeho se nasazují ceny a jak se liší náš porcelánový jelen po babičce od porcelánového koně za 1500 EUR. To ale na sobě samozřejmě nemůžeme nechat znát, protože my sem teď musíme zapadnout :) Teatrálně spekulujeme nad uměním ... a to víno ne a ne z hlavy ven :)
Vypadá to, že někteří vystavovatelé jsou z daleka a některých je toto životní styl. Obchod tu ale zřejmě frčí. Těsně před námi jeden starší pán podepisuje šek. My žádnými šeky nedisponujeme a umění zde nakupovat nebudeme, tak se loudáme bludištěm stánků ven. Paříž nám ještě určitě má co ukázat …
