Chodím ráda na hřbitovy. Sotva projdu vstupní bránou, jako mávnutím proutku mě zasáhne jakýsi klid. Přestanu myslet na to, co se mi ještě před chvílí honilo hlavou … tady na tom vůbec nesejde.
Cítím klid a rozhlížím se po všech těch náhrobcích. Mělo by jich zde být skoro 70 tisíc. Ke každému z nich se váže nějaký životní příběh. K většině z nich pak příběh, který už se nikdy nikdo nedozví. Jaká to škoda. Ráda sleduji lidské osudy. Jak ty jednoduché, tak ty, co by vydaly na román. Kolik románů pojímá tento hřbitov?
Vstupujeme na pařížský Pere Lachaise a hned z kraje nás odzbrojí památník s nápisy v češtině. V zemi, která se tolik brání mluvit či psát jiným, než mateřským jazykem, je to trochu překvápko. “Národ československý svým synům padlým ve světové válce ….”
Hřbitovní cesty jsou lemovány starými hrobkami. Vypadají jako malé domečky. Jako malá umělecká díla.
Jistě to nebyla pro rodinu levná záležitost, pořídit takovouto hrobku, takže v ní spočinul pravděpodobně někdo bohatý, možná významný, možná měl ve své době velký vliv nebo byl jeho život úplně obyčejný? To už se asi bohužel nikdy nedozvíme. Jsou tu totiž mnohem novější hroby, s lidmi nedávno zesnulými. A ačkoliv jsou nějakým způsobem výjimečné, tak o lidech v nich pohřbených, nemá ani strýček google žádou páru.
Většina turistů, kteří na tento hřbitov zavítají si nesou v ruce mapku. Na té jsou zakreslena místa, kde odpočívají významné nebo známé osobnosti, respektive ti, o nichž jsou nějaké záznamy a o jejich životě něco víme.
Například tento známý neznámý novinář Victor Noir. Bylo mu 21 let, když šel dojednat schůzku na souboj mezi editorem deníku ,,La Marseillase” Groussetem a synovcem Napoleona III., princem Pierem Bonapartem. Některé prameny uvádějí, že se mezi dvěma vyjednavači strhla hádka, jiné zase, že se Noirovi stalo osudným to, že přicházel ke svému protějšku s rukama složenýma za zády. Každopádně byl Pierem Bonapartem zabit. Někdo tvrdí, že tento novinář byl mladý a krásný člověk, jiný zase, že jeho socha má nadměrně velké genitálie a proto se stala symbolem plodnosti. Asi nemusím zmiňovat, která místa jsou do lesku vyhlazená :)
Mým bodem zájmu byl Oscar Wilde. Také symbol. Jeho popusinkovaný náhrobek je ale už několikrát vyčištěný a na žádost Oscarova vnuka od roku 2011 obehnaný sklem. Škoda. Já bych červené polibky jako zneuctění památky nevnímala … ale nejsem Oscarova vnučka :)
Oblíbenými hroby jsou například Edith Piaf nebo Jim Morrison, jehož svatostánek je vyzdoben různými náramky a gumičkami do vlasů, obklopen mnoha návštěvky, nezřídka v dobových oblečcích alá hippies.
Více než tyto legendy mě však dostaly dva celkem čerstvé hroby, kolem kterých jsme prošli náhodou. Jistě, co máte v živé paměti, jitří mysl více. Byl to hrob karikaturisty Bernarda Verlaca alias Tygnous, který se stal obětí terostického útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo začátkem minulého roku. Jeho jednoduchý náhrobek z leštěného černého kamene je pokryt pery, tužkami a kresbami.
A nemusí to být ani známá osobnost, u jejíhož hrobu možná postojíte déle. Čerstvé květy byly položeny na hrobu mladé dívky, jedné z obětí listopadového teroristického útoku v klubu Bataclan. A tak tam stojím, vybavuji si ty události nedávných dní a v duchu mě napadá … jak dlouho si toto budeme pamatovat, než i tento hrob a čin a člověk bude pohlcen dobou a zapomenut …
A to už je ten správný čas z hřbitova odejít, protože se do mě začíná pomalu vkrádat pocit marnosti a ono to na tom světě, i přes plné hřbitovy, zas tak marné není :)
