"A zítra odpoledne bych se na otočku podíval do Benátek" vypočítává mi svůj plán můj americký kolega. A já už se nedivím ničemu.
Vidím jej přes sklo, jak vystupuje z taxíku a míří do budovy. Jdu mu naproti. Bílé zuby z dálky září v širokém úsměvu, zvedá paže k velkému objetí a já dostávám polibek na obě tváře. Nikdy jsme se předtím neviděli. Únava z dlouhé cesty přes kus USA, oceán, Evropu a následného kodrcání z Prahy po D1 do Brna na něm není vidět. Naopak. Překypuje energií a hned chce u nás v kanceláři všechno vidět. A všechno je great, excellent, awesome, fantastic. Takto to vypadá, když k nám přijede Američan.
Sedíme v kuchyňce, on popíjí vychlazenou ´Diet Coke´, já srkám teplý čaj a společně probíráme jeho plány. Bude tu tři dny. Musíme projít spoustu pracovních záležitostí a setkat se se spoustou managerů. Taky se musí seznámit s týmem i neformálně, takže nás zve na večeři. Když už nevidím místečko v kalendáři volné, s ledovým klidem mi sděluje, že zítra by si v polední pauze chtěl odskočit prohlédnout vilu Tugendhat. Nevěřícně na něj zírám. "Is it a problem?" vytuší Američan. Jasně ... na tebe tam čekají, říkám si v duchu ... a vysvětluji mu, že vstup do vily je tak na půl roku předem vyprodaný. Navíc chápu, že podle amerických měřítek jsou to k vile možná tak 3 zastávky metrem, ale hochu, tady nejsi v Americe. V Brně metro nemáme. My tu máme tak leda rozkopaný ulice a jen cesta k vile by ti zabrala celou obědovou pauzu. Ač nerad, přece jen pochopil.
Pracovní den máme za sebou. Neúnavný Američan se s námi loučí a že se za hodinu setkáme v restauraci. Chce ochutnat něco "typical local", což není nic překvapivého, takže ho trošku protáhneme po brněnských hospůdkách. Na šestou měl objednaného taxíka z práce. Když v 6:45 odcházím do té hospody, vidím jej stát před vchodem.
"Co se děje? Ten taxík nepřijel?"
ˇPřijel, ale nebral karty, tak jsem ho poslal pryč."
"No a máš objednaný jiný?"
"Ne"
Už to chápu. On tu stojí a čeká, až tudy projede taxík, na který si mávne. No... to by se načekal. Nemáme pobočku zrovna v centru města. Volám taxi a jedeme odložit kufr do hotelu, pak krátká procházka přes Petrov, Starou radnici ... doufám, že se mi tam ten zbytek týmu v hospodě zatím moc neposilní :) Američan fotí, fotí všechno, fotí sebe, na všechno říká "interesting". Konečně přicházíme do restaurace. Rozjaření kolegové mu objednávají tatarák se syrovým vejcem a plzničku. Američan když to vidí, tak už z toho tak rozjařený není, ale zatne své bílé zuby a nějak to spolyká. No co ... chtěl něco "local". Já tam u vás taky musela jíst hamburgery :) Následuje svíčková s pěti knedlíky, která mu neskutečně chutná (aspoň to tvrdí), ale kterou jsme ho úplně odrovnali. Teď už budou následovat jen ty plzničky. A sice venku, na stojáka .. u nás se milý Američane totiž může pít pivo na chodníku. Obcházíme dnes už vyhlášené výčepy Na stojáka, nahlídneme do Baru, který neexistuje. Ačkoliv se náš host chystá ještě jedno odpoledne na otočku do Benátek (než mu opět vysvětlím, že je to nereálné), myslím, že se mu bude líbit i v Brně :)
