Trocha prázdninové nostalgie

Dětem se prázdniny překulily do druhé půlky. Asi je to netěší, ale pořád je toho hodně před nimi. Vždyť léto je tak fajn. Naše léto také bývalo. Ale asi poněkud jinak.

Je tomu už pár desítek let zpátky. Byly jsme venkovské děti.

Máma s tátou pracovali a hodně se snažili vzít si v době prázdnin volno, aby mohli být s námi. Ale my jsme byli nejraději sami. Nehlídaní. Ono se tehdy vůbec dost málo hlídalo.

Sedávali jsme na studni pod hruškou a četli si. Celé hodiny. V polostínu či poloslunci, o jakémkoli krému s jakýmkoli ochranným faktorem jsme neměli ani tušení. Jedli jsme hrušky, které padaly kolem nás na zem. Ne vždy jsme si je umyli.

Když se objevili kamarádi z ulice, hráli jsme vybíjenou nebo jiné hry, hodně často schovávanou. Protože za naší zahradou byl ráj - pobočka místního zemědělského družstva. Schovávali jsme se nejen na naší půdě, kam vedl dost strmý žebřík - nikdy nikdo nespadl. Schovávali jsme se ve slámě nad kravínem, odkud nás zaměstnanci vyháněli, ale my většinou utekli. Nejsem si jistá, zda ona sláma splňovala jakékoli hygienické normy. Skákali jsme z okrajů do poloprázdné silážní jámy, dopadli jsme sice do měkkého, ale i tak to bylo dost vysoko a měli jsme zakázáno tam skákat. Siláž v jámě také čistotou zrovna neoplývala. Chodili jsme do teletníku dívat se na narozená telátka a měli dovoleno ochutnávat něco jako sunar  pro ona telátka určený.  Byl vysypán na zemi v teletníku a jeho lahodnou chuť cítím dodnes. Běhali jsme za tetou do kravína a často uklouzli a upadli na hnoji a byli špinaví a umyli se, až když byl čas. Koupali jsme se v řece, do které by dnes nikdo nevstoupil, ačkoli mi připadá snad i čistější než v oněch dobách. Když pršelo, bavilo nás zout se a brouzdat kalužemi vody a blátem, které tak legračně prolézalo mezi prsty. Namazali jsme si ke svačině sami chleba a ten pak v průběhu a zápalu hry pokládali na nejbližší širší plot nebo i na betonové obrubníky chodníku a pak jej v klidu dojedli. Pili jsme vodu se sirupem všichni ze stejného hrnku. Prolézalijsme blízký bunkr a lezli po zábradlí na hřišti. Když jsme někam spadli, oklepali jsme se, když to bylo vážnější, běželi jsme domů pro ošetření. Pravda, bylo pár zlomených rukou a zašitých ran.

Počítače samozřejmě nebyly a v televizi nedávali nic zajímavého. Zcela vyjímečně jsme šli do kina, to bylo v sousedním městečku, kam sice jezdil vlak, ale šlo se samozřejmě pěšky, ty tři kilometry přece nic neznamenaly.

Večer jsme se navečeřeli a padli do postele, unavení a vyběhaní a vyskákaní a slíbili rodičům, že ráno samozřejmě pustíme slepice a králíkům dáme čerstvou - nezapařenou! trávu a pustíme kachny i husy na rybník a nakrmíme prase. To vše že učiníme brzy ráno, aby zvířata neřvala. Vstali jsme nejdříve v deset, neb bez budíku - a zvěř to přežila.

Na dovolenou jsme nejezdili a do tábora nechtěli. Občas jsme s rodiči jeli o víkendu na výlet.

A prázdniny utíkaly a bylo nám - stejně jako dnešním dětem - líto, když se překulily do druhé poloviny.