Nezhojené rány národa

Nezhojené rány národa - autor Lubomír Vejražka. Celý únor jsem to četla. I přes 25., tedy datum, které kdysi činilo únor Vítězným. A celý únor mi z toho čtení nebylo dobře. Je to něco jako Souostroví Gulag po česku.

Kniha o tom, co se tady za komunistů dělo. Jakých zvěrstev se soudruzi dopouštěli na těch, kdo s nimi nesouhlasili. Jak se chovali k vězňům a vězeňkyním. Jak dokázali ponižovat, zastrašovat, ničit člověka. Jak se mstili na rodinách uvězněných. Jak se donášelo, kradlo, vyvlastňovalo. Jak dopadli sedláci, kteří jen chtěli hospodařit na svém. Jak těžké to měli věřící a ještě těžší duchovní a řádové sestry, mnozí také vězněni. Ale také jak se vězni vraceli po různých amnestitích nebo bez nich. A jak měli zničený život bez budoucnosti mezi otupělými občany, které režim již srovnal do latě kolektivistického myšlení. Jak mnozí během vězení přišli o rodinu. Jak nemohli sehnat práci. Jak k nim byl režim nelidštější než nacismus.

Jsou zde kromě obecných faktů uvedeny mnohé konkrétní lidské osudy. A člověk se až zdráhá uvěřit.

Ale možná nejsurovější přijde nakonec - čtení o tom, jak jsme se nedokázali vyrovnat. Jak političtí vězni marně čekali - a ti přežívající možná ještě čekají - na spravedlnost. Jak téměř nikdo ze zločinců onoho zrůdného režimu nebyl odsouzen. Nebo jak se z procesů stávala fraška.

A komunisté jsou dodnes mezi námi. A hořkost nabývá příchuti slizu. Protože komunisté se dnes nejen přestali stydět, nejen že se neomlouvají - a pokud jsou o to požádáni, s bolestínskými výrazy drze tvrdí, že oni se už přece omluvili! - a teď už na to nemají čas, musejí přece pracovat pro blaho lidu.

Být komunistou jako by už dnes vůbec nebyla hanba. Vždyť máme soudruhy i v Parlamentu, i v Evropském parlamentu sedí a v duchu se jistě baví hloupostí voličů, kteří jim jejich žvásty věří a volí je. Nebo nevěří a volí je?

Plíživě je nám postupně opět vtloukána představa, že myšlenka komunismu vůbec není tak špatná, ona byla jen nesprávně provedená. Inu chybička se vloudí. A tak se nám opět vracejí stupidní názory o tom, jak jsme si všichni rovni - a kdo není, toho vyrovnáme! Ve školkách zakážeme placené kroužky - děti přičinlivých rodičů přece nebudou mít nějaká privilegia! Komunistický náměstek hejtmana komentuje bezostyšně církevní restituce a plká cosi o nenasytnosti církve - a nikdo mu ta jeho ústa zasažená krví nevinných vězňů nezavře.

Komunisté se klidně zúčastňují politických i jiných debat - například v televizi - a nikomu z toho není špatně. Takže dnes by prostě Goebbels řekl, že se s těmi Židy trochu spletl - a už by seděl v kulturní komisi, přes kulturu přece byl machr.

Nedělám si iluze, že by si soudruzi knihu Nezhojené rány národa přečetli. Ale povinně by měli. A měli by z ní být pak přezkoušení, zvláště takoví týpci jako soudružka Semelová - i když její diagnóze by žádná kniha nepomohla.

Rozhodně by si ji měli ale přečíst všichni ostatní. A napřímit se a znovu nazývat věci pravými jmény. A vysvětlovat to třeba dětem.  Už Karel Čapek věděl, proč nechtěl být komunistou. Protože komunisté prostě mezi slušné lidi nepatří.

Zhojíme někdy ty rány?