Často kolem sebe slyším, jak jsou ty vánoce čím dál horší, jak lidé nestíhají a že už to není ono. Vánoce jsou ale v našich srdcích. Zkusme je tam najít. Miluju vánoce napořád.
Miluji vánoce. Odmala až do teď a pořád budu. Vzpomínám na babičku. Na její předvánoční pečení. Na chuť těsta, které jsem tajně uštipoval, když se nedívala. Říkal jsme si, proč se to peče, vždyť to těsto je chutnější než cukroví. Zlobila se naoko a přitom se usmívala, říkala nejez to, zauzlují se ti střeva. Vzpomínám, jak mi dala líznout domácího vaječného koňaku. Dnes by ji za to možná zavřeli, copak se to smí, aby si malé dítě lízlo alkoholu? Tajné balení dárků, klíčovou dírkou jsem pozoroval co se v obýváku děje. Kolem čtvrté, páté jsme otevřeli vrata a tam stál pan Kadlčík a na trubku zatroubil dvě koledy. Už se nepamatuju, které to byly, řek bych tichá noc a ještě něco. Smrákalo se, všude ticho, jen občasné štěkání psa. Bylo mrazivo a občas i sníh. Celý den jsem nejedl, abych viděl zlaté prasátko, které prý běhá po střechách. Pak štědrovečerní večeře, bramborový salát a smažený kapr, který byl pár dnů předtím ve vaně a já jej krmil chlebem a hladil jsem ho. Ta směsice vůní salátu, kapra a cukroví jen umocňovala ono kouzlo vánoc. A pak v ten štědrý večer někdo na chodbě zazvonil zvonečkem. Dodnes mám ten zvuk v hlavě a nikdy ho odsud nevyženu.
Šli jsme z kuchyně do obýváku, kde svítil stromeček. Klasické voskové svíčky, ne ty světelné. Smrček. A prskavky. Další nezapomenutelná vůně. Všude zhasnuto, zářil jen stromeček. Přítmí, vůně svíček, prskavek a smrčku. A pod stromečkem dárky. Ještě před rozbalováním jsme si zazpívali tři čtyři koledy. Půjdem spolu do Betléma, Ježíšku panáčku a Nesem vám noviny. Každý rok stejný balící papír. Takže kolikrát bylo na jednom papíře přeškrtnuto třeba dědečkovi, babičce a nad tím napsáno tatínkovi nebo mamince. Rozbalování dárků byl obřad. Pomalu rozvázat mašličku a pomalu vybalovat, aby se balící papír neroztrhnul. Dárek vybalit, balící papír složit a uložit na bok k použití příští rok, stejně jako mašličky. Ten pocit se nedá popsat. Slovo radost jej dostatečně nevystihuje.
Po rozbalení dárků se šlo opět do kuchyně. Na stole byla červená jablíčka ze zahrádky, a tři hrníčky. Každý si rozkrojil jablíčko, musel však krájet správným směrem, aby se objevila hvězdička. Pod třemi hrníčky byl kus hadru, prstýnek a chleba. S hrníčkama se zamíchalo a každý z nás pak zvednul jeden hrníček, kdo měl prstýnek, ten se příští rok ožení či vdá, kdo měl chleba bude bohatý a kdo měl hadr, bude chudý. Jo, a ještě ořechy. V lavoře jsme pouštěli skořápky ořechů s malou svíčkou. Taky jsme házeli pantofel, komu spadl špičkou ke dveřím, příští rok odešel z domu. Jen to lití olova, k tomu unás nikdy nedošlo. Ani nespočítám, kolikrát jsem se v dětství oženil. Bohatý jsem byl vždycky. Na vánoční zážitky. Do toho ještě hrála televize, pamatuju si vánoční písně Karla Gotta a hlavně Alžbětinskou serenádu.
Usínal jsem hlavou k vánočnímu stromku a v tichu pozoroval dohasínající svíčky. Čekal jsem na tu poslední v jejímž matném světle jsem četl knihu, kterou jsem dostal. Knihy, to bylo moje. Někdy jsem usnul a svíčky ještě hořely. Vůni zhasnuté svíčky miluju dodnes. Ten stoupající dým.
Ani dnes to nevidím jinak. Nerozumím té nervozitě kolem, honění se za dárky dle poslední reklamy. Pár rozdílů by se našlo. Nemáme klasické svíčky, ale světýlka. Balící papír neschováváme. Kapra nemáme ve vaně, protože ho nikdo nechce zabít. Ale hodně věcí zůstává. Dokonce máme i trubače, kteří každý štědrý večer v 16.00 hrají koledy před mým domem. Vánoce jsou v našich hřejivých srdcích, ne ve studených supermarketech. Je to o nastavení v každém z nás.
přeji vám šťastné a veselé
