Riduál je rituál pro dva.

Rituál je krásné slovo. Kdyby se místo písmenka T dalo písmenko D, vznikl by z toho RIDUÁL . Byl by to vlastně rituál pro dva.

. I já mám takový riduál. Tedy měl jsem. Ne jeden. Jedním z nich bylo pití kafe z bosenských hrníčků. Tuto soupravu jsme koupili v Bosně. Nebo v Hercegovině. Nikdy jsem přesně nevěděl zda jsem ještě v Bosně nebo už Hercegovině. Něco jak Trinidad a Tobogan (bo jaxe to v té Africe jmenuje). Konkrétně v Mostaru. V hospůdce jsme si objednali kávu

 a donesli nám tuto soupravu. V konvičce kafe, do toho vám nalejí horkou vodu a takto udělané kafe, si pak naléváte do hrníčku. Ještě k tomu byla taková malá hnědá kostka cukru na párátku, kterou jsem si dal do kafe. No a pak jen sedíte ve stínu, v příjemných 35 stupních, pozorujete šílence co skáčou z mostu do řeky, vnímáte ten šrumec kolem a nasáváte tu atmosféru pohody a klidu.  Mimochodem, když jsem pak odnášel ono nádobí, taxem se na tu kostku zeptal. Prý je to LOKUM, místní dezert ke kávě. No, zase něco nového. Raději jsem jim neřek, že jsem si to hodil do kafe jako kostku cukru. Nechtěl jsem jim kazit dojem, že jsem světoběžník. Ovšem, dezert velikosti kostky cukru…., no, holt jiný kraj. 

Řekli jsme si, že tu soupravu musíme koupit na památku. Na místním tržišti jsme ji zakrátko spatřili. Vím, že se zde smlouvá o cenách a byl jsem si jist, že to s mými dlouholetými zkušenostmi nákupčího snadno zvládnu. Já začal na nule, prodejce na 25eurech. Při ceně, kterou mi sdělil se mi podlomila kolena. Ta se mi podlomí vždycky, když mám něco platit. Ale chápu, že něco člověk zaplatit musí. Někdo to musí vymyslet, vyrobit, koupit materiál (bez materiálu dneska nic hmotného nevyrobíte) a při výrobě strávíte nějaký čas a čas jsou peníze. Po chvilce smlouvání jsem zaplatil oněch 25eur (hernajs teď si uvědomuju, že mi to smlouvání vlastně nevyšlo) a odnášeli jsme si tuto krásnou ručně vyrobenou soupravu domů. Odnesli jsme si nejen soupravu, ale vlastně přitáhli i riduál. Doma pak vždy stačilo jen říct „dáme Bosnu“ a během chvilky jsme se ocitli v Mostaru pod mostem (nikoli jako bezdomovci). Skokani, vedro, stín a šrumec nám ani doma nechyběl, neboť jsem si to vše vyvolali ve vzpomínkách. Ta pohoda klid byl i doma.

Tosh tak. Pěstujte riduály máte-li s kým, protože to fakt 100jí za to.