Někde jsem tu četl příspěvek Proč nemám ráda Vánoce. Kvůli vyváženosti, která je v médiích potřeba, jsem se rozhodl napsat blog Proč mám rád Vánoce. Miluji ji od dětství až doposud (je mi 53) a milovat je budu navždy. Tak přísahám
Vánoce v dětství mám spojené s mojí babičkou Růženkou. Jako by mi lásku k Vánocům předala. Spolu jsme pekli vánoční cukroví, já ujídal těsto. Spolu jsme připravovali vaječný koňak, já ochutnával. Dnes by ji za to možná zavřeli, neb nabádání dětí k alkoholu je trestné. Ale bylo to jen na špičku jazyka a nezanechalo to na mně trvalé následky. Jen ten stromeček jsme spolu nezdobili. To dělal vždycky ježíšek. Bramborový salát a kapr, který pár dnů proplouval naší vanou byla samozřejmost. U rozsvíceného stromečku s voskovými svíčkami a prskavkami jsme zpívali koledy. Po pomalém rozbalování dárků jsme přešli na vánoční tradice. Krájení jablíček, házení pantoflí, hádání co je pod hrníčky a nesměly chybět ani skořápky ořechů se svíčkama. Ještě jsem si vzpomněl na pana Kadlčíka, který před našim vchodem, kolem čtvrté hodiny, troubil na trubku vánoční koledy. A řeknu vám, když byl sníh, mrzlo a bylo jasno, nebyl na světě krásnější zvuk. Nu a po večeři a nějakém tom povídání jsem usínal u rozsvíceného stromku, vždy to byl smrček, a četl jsem si až než zhasla poslední svíčka. Ve vůni jehličí, svíček, prskavek a jejich dýmu, ve vůni cukroví, koňaku a lásky mojí babičky. V kuchyni praskal oheň v kamnech a já se šťasten nořil do štědrovečerní noci. A tady vznikla láska k Vánocům. Na dárky si už moc nepamatuju, ale největší radost jsem měl vždycky z knihy.
No, a to co jsem před chvílí popsal jsem přenesl i do mé dospělosti. K pár změnám však došlo. Smrček vystřídala borovice. Kapra už nemáme ve vaně. Vaječný koňak neděláme. Babička už bohužel dávno nežije. Koledy nezpíváme, ale posloucháme je už několik dní před Vánocemi. Voskové svíčky nahradili elektrické. Namísto pana Kadlčíka troubí koledy před naším domem a pak postupně na dalších místech vesnice jiní dva pánové. Sníh a mráz je málokdy. Před domem jsou osvětlené stromy. Děti se těší na Vánoce celý rok, stejně jako já. Ten den, jako by se zastavil čas. Najednou je všechna nepohoda, hádky, rozmrzelost a já nevím co všechno, pryč. Jako by nám to někdo odebral a vylil na vás kýbl lásky. Jsme tak nějak automaticky šťastní a radostní. Vše plyne „na pohodu“. Lidé si někdy říkají, pane Bože, kolik let tu ještě budu nebo dopřej mi co nejvíc let. Já si říkám, Bože, dopřej mi co nejvíc Vánoc.
Pan Werich říkával, špetku neděle do všedního dne. Já s ním souhlasím, a ještě říkám špetku Vánoc do každého všedního dne.
