Zvolil jsem netradiční metodu vrácení dvacky kamarádovi, který bydlí kousek ode mne - Českou poštu.
Dlužil jsem kamarádovi dvacku a rozhod jsem se ji vrátit. Nestává se mi to často, tedy, to že bych peníze vracel. Ale přece jen, je to rodina, bydlíme ve stejné vsi a často po něm něco potřebuju, taxi nebudu dělat zlou krev. Navíc vypadá silně, tak by mi moh i fláknout nebo na mě poštvat svého psa.
Moh jsem mu dvacku vrátit osobně, k němu domů je to pět minut a i docela často se vídáme. Jenže jsem se rozhod pro netradiční metodu. Poslat mu dvacetikorunu poštovní poukázkou. Ze dvou důvodů. Chtěl jsem zjistit, jak to funguje (esli vůbec dvacka dojde) a za druhé, jsem chtěl, aby musel na poštu (nenapadlo mne, že mu peníze mohou přinést domů). Poštmistr byl velmi milý a hned třetí typ složenky byl ten správný. Složenek se tam válí hejna, takže ty dvě zničené snad poštu nezruinují. Již to, že hned napoprvé nebyla vybrána správná složenka mne mohlo upozornit, že tento druh transakce není zřejmě až tak častý. Když jsem za poslání oné dvacky platil poštovné 47 korun, říkal jsem si, zda nedělám chybu, ale každá legrace něco stojí. Taxem nakonec po asi dvaceti minutách drahocenného času poštmistra, onu dvacku poslal. Čekal jsem, zda se kamarád ozve.
Ozval se a překvapil mne svým bystrým protitahem, který jsem nečekal. (Ne, že by kamarád nebyl bystrý, ale s touhle geniální variantou, kdy i on vyzkouší provoz pošty, jsem opravdu nepočítal). Po několika týdnech mi řekl, že si dvacku nevyzved a čeká, zda mi ji pošta doručí zpět. Řek jsem uvidíme a čekal jsem co se bude dít.
A ejhle jednoho dne v poště výzva pro vyzvednutí nevyzvednuté dvacky. Chvilku jsem zvažoval, co by se dělo dál, kdybych ani já si dvacku nevyzved. Možná by byl kamarád vyzván k opětovnému vyzvednutí a dvacka by stále putovala mezi námi. Možná by se na poště sešla nějaká komise a řešila by jak dál postupovat. Možná by byl odvolán celý menedžment, možná by to došlo až do bruselu, možná bychom byli odsouzeni za zesměšňování služeb, co já vím. Dnes je možné úplně všechno.
Rozhod jsem se ukončit tento experiment a dvacku si vyzvednout zpátky. Vyrazil jsem s výzvou na poštu. Tam už byla přeškrtnutá ona složenka s nápisem ZPĚT. Poštmistr nutnou nudnou chvíli ťukal nějaké údaje do pýsý a vedli jsem konverzaci, já se mu omlouval za komplikace. Počítač ho však z nějakého rozmaru nechtěl pustit dál, jakoby předvídal, že se ona dvacka někde ztratila v poštovní stratosféře. Koneckonců balíčky se ztrácí běžně.
Nakonec jsem dvacku dostal, ale představte si, že to byla úplně jiná dvacka než jsem posílal. Kam se zatoulala ta moje, čertví, ale co, poštu žalovat nebudu. Nakonec dvacka jako dvacka.
Tento článek rozhodně nemá vést k hanění pošty či jejich pracovníků. Vážím si jejich práce. Jen je podle mne klasickou ukázkou, jak ve složitém světě lze z jednoduchých věcí dělat problémy. (Technologie, předpisy, omezení, zesložiťování, absence selského rozumu apod.) Děkuji kamarádovi, že přistoupil na moji hru a ještě vylepšil pravidla, děkuji poštmistrovi za trpělivost a smysl pro humor a vám přeji příjemné zážitky s Českou poštou. Tosh tak.
