Znáte to, nepřekonatelná chuť nebo touha a něco málo k tomu chybí. Velmi často se rozhodujeme mezi 2 a více možnostmi. U maličkostí i věcí velkých. Tady šlo o maličkost, ale s velkou touhou.
Mám chuť na zmrzku. Točenou. Chuť je nepřekonatelná. Parkuji. Hledám drobné. Chci velkou, za dvacku. Už ji vidím, cítím, chutnám. V šuplíku auta nacházím desetikorunu, pětikorunu a dvě dvoukoruny. Dohromady 19 korun. Malou za deset korun nechcu a na velkou za dvacet nemám. A teď to DILEMA. Nechat si zajít chuť (hmm, přemýším kam chuť dorazí, když si ji necháte zajít. Je to nějaké místo, kde se scházejí všechny chutě, které jste si kdy nechali zajít? Každý z nás asi mánějakou planetu Zajitých chutí ) nebo vyrazit s devatenácti korunama na zmrzku za dvacet? Hledám korunu, třeba někde spadla, nebo je v počítačové tašce nebo v jiném šuplíku nebo ji najdu na zemi cestou ke zmrzlině. Nic.
Volím takzvaný test osobnosti, který občas provádím na cizích lidech. Zkouším jak jsou ještě lidští a jak dokáží vybočit ze zajetých kolejí. Dobrý den, velkou točenou. V okamžiku, kdy začne motat zmrzlinu sdělím ať malinko ubere, že mám jen devatenáct korun. Paní se zasměje a v ten moment vím, že prošla mým testem lidskosti. Je to lidská bytost, ne robot či zmanipulovaná ovce. Mockrát děkuji za zmrzlinu. Vypadá, že je velká jako vždycky (i když si myslím, že ten korunový rozdíl bych asi stejně nepoznal). Zmrzlinu si vychutnávám v autě cestou domů (hergot není to zakázaný jako telefonování?, nevím, pravidla silničního chaosu moc neovládám). Přijíždím domů.
Ukojen báječnou chutí zmrzliny a příjemného lidského chování (i když co to je koruna, ale o tu ani tak nešlo, spíš mne zajímala reakce). S radostným pocitem vystupuji z auta. Dávám klíče od auta do kapsy a prstem narážím na kovovou minci. Její hodnota je, jak jistě očekáváte, jedna koruna. Stává se vám to taky? Vychutnejte si vaši zmrzlinu, mějte dobrou volbu při dilematech (vyskloňoval jsem to správně?) a potkávejte milé lidi. Tosh tak.
