Opravdu nás fascinují zvrácenosti?

Pedofil Marc Dutroux před 12 lety šokoval znásilněním a vraždou šesti dívek. O deset let později referovala média pečlivě o případu vězněné Nataschi Kampuschové. A letos jsme byli konfrontováni především s nechutným Josefem Fritzlem, který věznil a znásilňoval svou dceru. Srovnala jsem si zájem médií o tyto případy v prvních dvou měsících od jejich začátků.

Zatímco před 12 lety přinesla tuzemská média 104 článků a reportáží o Dutrouxovi v prvních dvou měsících od první zmínky, věznitel Kampuschové Wolfgang Priklopil byl v médiích spolu s ní za první dva měsíc už celkem 129 krát. Ovšem zájem médií o pokrytí dalšího případu – věznění, ovšem tragičtějšího – oba minulé případy téměř dvojnásobně překonal. Josef Fritzl byl v českých médiích za dva měsíce od 27. dubna celkem 218 krát!

Tato jednoduchá analýza mi potvrzuje pocit, který mám při sledování a čtení zpráv: vypadá to, že chceme, aby nás média bombardovala detailními informacemi ze zvrácených kauz. Už nestačí krátká zpráva, v níž je oběť označena pouze křestním jménem a počátečním písmenem příjmení. Média se naopak předhánějí v líčení detailů.

Například vražda malého chlapce z Havlíčkova Brodu (v médiích v květnu až červnu) byla pojímána jako by šlo o skutečný seriál na pokračování. Po pochopitelných informacích o tom, že se chlapec ztratil, už média „jela“ své příběhy: asi byl zavražděn, jak se jmenuje, kdo jsou jeho rodiče, byl zavražděn, kde se našlo tělo, byl také znásilněn, kdo to všechno udělal, kde se událo znásilnění, kde vražda, jak vrah hocha dostal na ubytovnu, na co ho tam vlákal, co tomu říkají rodiče, co na to jeho bývalí spolužáci (ač jen devítiletí!), vrahem je Slovák, neměl tu co pohledávat, měl být zavřený, jak vypadal pohřeb, atd. Pamatujete?

Opravdu chceme číst, poslouchat a sledovat detaily podobných násilných kauz? Opravdu patří černá kronika na titulní strany nejen bulvárních médií? Mají televize ukazovat video týraných chlapců? Měly by nám přinášet detaily zvrácených případů? Nebo na ně stačí upozornit s ohledem na pietu či slušnost vůči pozůstalým? Na tyto otázky nemám jednoznačné odpovědi. Pocitově u mne ovšem převládá znechucení.

Každopádně, jedna kauza se všem ostatním vymyká ještě více – Barbora Škrlová se pro média stala doslova nepostradatelnou figurkou. Od 16. května loňského roku figurovala již v téměř 1500 výstupech ve všech tuzemských médiích.