Praha má do týdne poslat kvalitní uchazečský dotazník, který je nutnou podmínkou k tomu, aby se Praha dostala na tzv. shortlist měst, ze kterých se bude vybírat pořadatel olympijských her. To si zaslouží aspoň dva postřehy trochu z jiné perspektivy, než z jaké se dosud diskuse o „pražské olympiádě“ vedla.
Za prvé, už nyní je vidět nesoulad mezi politiky, jejichž postoje jsou pro (ne)pořádání her klíčové. Přitom jsou oba ze stejné strany. Zatímco Pavel Bém je hlavní motor pro pořádání olympiády, premiér Topolánek váhá s poskytnutím vládní garance.
Pokud to neudělá, pořádání her je tím pádem prakticky vyloučeno a celé olympijské tažení se obrátí ve frašku. V dějinách České republiky to není poprvé, kdy do politiky vstupují osobní sympatie či antipatie.
Jako odpůrce olympiády v Praze by mě to mělo těšit, ale tahle malost a škodolibost mě spíše rozesmutňuje a potvrzuje, že největší překážkou k pořádání LOH v Praze nebudou nakonec peníze, ale neschopnost se domluvit a nedostatek lidské velkorysosti.
Jako druhý postřeh bych uvedla aktuální paralelu. Pražská lyže, závody v lyžování v centru města, byla originální a divácky možná vděčnou akcí. Ale pokud ji hodnotíte s odstupem, je jasné, že se lyžování do úzkých pražských ulic nehodí. Stejně tak se tam nehodí ani mnohem větší olympiáda. Praha je pravděpodobně schopná nakonec hry uspořádat, ale s jenom krajním vypětím. Jako bychom se chtěli narvat do bot o číslo menších.
Nakonec zůstane pachuť a rozpaky. Stejně jako po lyžování vedle Pražského hradu byly cítit i ve vyjádřeních samotných závodníků, pro které byl tento běh na úzkém proužku navezeného sněhu koncem nadějí na férový boj o umístění. Tak by to nejspíš vypadalo i s olympiádou. Po mnoha dohadech, zdržení a prodražení by se nakonec pořádala stísněná, upocená „komorní“ olympiáda, která by vyvolala především rozpaky.
Nechci znít negativně, chtěla bych to vidět jinak, ovšem nic tomu zatím nenasvědčuje. Avšak možná, že v roce 2020 tu budou kultivovaní a velkorysí politici, budeme mít za sebou pořádání řady úspěšných akcí (třeba alespoň světového šampionátu v klasickém lyžování v Liberci) a všechny nutné reformy, které ozdraví naše veřejné finance natolik, že pořádání olympiády, nebude žádným rizikem…
