Jako součást ekonomiky by napříště statistici měli počítat i s novým fenoménem, a tím je »průmysl evropských dotací«. Tvoří ho stovky firem, jež jsou z větší části závislé právě na evropských dotacích. Tyto firmy na jedné straně zpracovávají projekty pro neziskové a jiné subjekty, a na té druhé se obvykle ucházejí i o peníze na projekty, které předkládají na vlastní účet.
V první výzvě jsme v Praze čelili desetinásobnému převisu poptávky nad nabídkou. Žadatelé předložili projekty za více miliard, než je celková dotace do roku 2013. Ještě před třemi lety byl přitom problém vůbec peníze z Bruselu rozdělit. Nový sedmiletý dotační výhled však za to mnohým stál. Vznikly stovky subjektů, jejichž cílem je utrhnout si kousek z fondů EU. Existence průmyslu evropských dotací je viditelná i v předkládaných projektech. Vlastně stačí málo, založit si organizaci s dobře znějícím názvem a pak se jen trefit do daného dotačního programu. Kdyby byl projekt schválen, lze peníze využít jednak na projekt, ale také jako finanční jistotu pro zaměstnance, kteří pracují i na předkládání dalších záměrů. A tak pořád dokola. Průmysl evropských fondů se takto dokáže velmi dobře uživit.
To není zrovna příjemné zjištění – zvláště pro političku, která je pro evropskou integraci. A co víc, je otázkou, zda náhlé napumpování peněz do různých oblastí včetně takzvané podnikatelské podpory trhu v oblasti konkurenceschopnosti pomáhá, nebo volný trh naopak ničí. Snižuje aktivitu a motivaci firem i samotných zaměstnanců v jejich úsilí o svůj rozvoj, jenž je komparativní výhodou oproti těm, kteří aktivní nejsou. Firmám by spíše pomohlo snížení daní a menší byrokracie.
Vždyť už nyní je jasné, že vznikne mnoho aktivit, jejichž budoucnost je bez evropské dotace a vzhledem k napjatému státnímu rozpočtu nejistá. Příkladem může být i nejasný osud školních psychologů, kteří byli doposud placeni z evropských peněz, ale do budoucna je nutné najít pro ně zdroje jinde.
V jednom jsou přesto evropské fondy přínosné a nyní nezastupitelné. Jsou zdrojem pro řadu kvalitních a veřejně potřebných projektů, jejichž nastartování by bez evropských peněz bylo složité (jde například o nové inovativní přístupy, které znamenají změny dosavadního stylu práce). Jsou také dobrým nástrojem pro překonávání propastných rozdílů v úrovni některých regionů, které se staly obětí historicky nerovnoměrného rozložení průmyslu a navazujících služeb.
Rok 2013, v němž bude Česko nejspíše naposledy v pozici výrazného příjemce evropských fondů, je daleko, už teď lze však dát kvalitním projektům financovaným z evropských dotací delší perspektivu. Elegantní možností jsou daňové asignace. Podle mého by bylo rozumné umožnit podnikům, aby si mohly odečíst aspoň určité procento z daňového základu. Pro vládnoucí establishment by to neměl být ideologický problém. Jistě nebude protestovat proti tezi, že privátní sféra dokáže alokovat peníze efektivněji než státní.
Článek byl otištěn 27. listopadu 2008 v časopise Ekonom.
