K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 7. - Zase na cestě

Nic netrvá věčně a i můj pobyt u Balatonu se nachýlil ke konci. Další etapa mé trasy byla přede mnou a nadcházející tropické dny mi cestu příliš usnadnit neměly. Po včerejším odpočinku nastal opět náročný den.

Další díly

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod k 7. dílu

Vítejte u sedmého dílu z mého cestopisného vyprávění. Přeji Vám klidné a ničím nerušené čtení. Pokud jste čistě náhodou na mé vyprávění narazili až teď, nic Vám nebrání v tom, začít jej číst pěkně od začátku. Na předchozí díly se dostanete prostřednictvím odkazů výše.

Zase na cestě

Druhá noc v Keszthely byla za mnou a stejně tak i odpočinek. Dnešní etapa měla čítat okolo 100 km. Abych se vyhnul polednímu vedru, chtěl jsem původně vyjet brzy ráno. Jelikož však recepce otevírala až o osmé hodině ranní, nezbývalo mi nic jiného než do této doby setrvat v kempu. Vstával jsem tedy až okolo 7. Posnídal jsem a po jednodenní pauze jsem se dal opět do své pravidelné ranní rutiny – balení stanu a ostatních zavazadel. Chvíli mě zdrželo rozlepování dvou napevno spojených tyčí, které jsem musel rozlepit, abych je vměstnal do obalu. I přes to jsem byl s balením poměrně rychle hotov a odebral jsem se k východu. Cestou jsem samozřejmě neopomněl doplnit zásoby vody. Když jsem procházel okolo dámských toalet, nebylo po pavoukovi ani zmínky. Trochu jsem zazpytoval svědomí. Když jsem přišel k recepci, před zavřenými dveřmi již postávalo několik lidí. Do 8 hodiny zbývalo pár minut. Po chvíli se otevřely dveře a první čekající se nahrnuli dovnitř. Následně se dostala řada i na mě. Na zaplacení dvou nocí jsem podle předpokladu spotřeboval většinu svých forintů a na jídlo mi již zbylo jen pár drobných. Poté, co jsem se vrátil ke kolu, jsem zkontroloval, zda vše pevně drží na svém místě. Noha už mě téměř nebolela a tak jsem si sedadlo zvýšil zpět do jeho původní polohy. Nedočkavě jsem se posadil na kolo a opustil kemp.

Bylo mi trochu smutno, když jsem naposledy projížděl městem. Ani nevím čím, ale za ty dva dny, co jsem zde strávil, mi poměrně dost přirostlo k srdci. Projížděl jsem ulicemi, kterými jsem se včera procházel a věděl jsem, že je již pravděpodobně nikdy znovu neuvidím. Keszthely, nádherné město na pobřeží Balatonu, mizelo za mými zády. Stejně tak se i celý Balaton začal skrývat za první kopce, přes které jsem projížděl.

Byl jsem plný energie. Opravdu jsem si nesmírně odpočinul a nadšeně jsem uháněl kupředu. Počasí bylo jak jinak než slunečné a vítr mě lehce popoháněl kupředu. Dnes jsem měl v plánu dojet do Beledu, města vzdáleného asi 100 kilometrů od Balatonu.

Cesta hladce plynula a krajina byla stále víceméně rovinatá. Blížilo se poledne a začínalo být stále nesnesitelnější horko. Kolem cesty se nenacházelo příliš mnoho stromů a tak jsem se žáru slunce pořádně neměl jak vyhnout. Pokud jsem na nějaké stinné místo narazil, využil jsem jej k odpočinku. Zásoby tekutin začínaly teplat. Přišlo mi, že mě voda spíše zahřívá, než aby mě osvěžila. 

Již částečně znaven horkem jsem se zrovna vlekl dlouhou rovinkou, když jsem asi půl kilometru před sebou spatřil masivní oblak prachu. Nacházel se na poli několik desítek metrů od silnice a pomalu se blížil k vozovce. Při bližším prozkoumání celé situace jsem postřehl, že prach je vířen traktorem, který prorývá půdu na vyschlém poli. Opravdu se mi něčím takovým projíždět nechtělo. Oblak se táhl daleko za traktorem a trvalo by neskutečně dlouho než by se přes cestu přehnal. Rozhodl jsem se takřka okamžitě – musím kolem mračna projet dříve, než se dostane k silnici. Nebylo to nic jednoduchého. S maximálním vypětím sil jsem uháněl po rovné silnici. Závodil jsem s časem. Traktor se kousek od silnice otočil a mířil zpět do pole. Jenže oblak prachu, unášený větrem pokračoval dále. Prohnal jsem se kolem něj zrovna ve chvíli, kdy se přeléval přes silnici. Viděl jsem, jak nade mnou zahaluje oblohu a slyšel jsem, jak první zrnka prachu dopadají na mé brašny. Sotva jsem pod mračnem projel, uslyšel jsem šumění - dopadající prach za mnou vytvářel souvislou pokrývku na silnici. Bylo to opravdu těsné, ale z tohoto závodu jsem vyšel jako vítěz.

Okolo druhé hodiny odpolední jsem dorazil do kempu v Beledu. Vstoupil jsem do areálu. Hned u vstupu se nacházela velká budova a celému kempu dominoval malý rybník, který se nacházel přímo uprostřed pozemku. Avšak nic jako recepci jsem neviděl. Nebyl jsem si jistý, zda jsem zde správně. Kolem vstupu zrovna procházela slečna, které jsem se dotázal, kde byl mohl najít recepci. Bylo však více než zřejmé, že mi nerozumí ani slovo. Připadal jsem si, jako bych někomu vkročil na soukromý pozemek. Slečna vzala do ruky telefon a ukázala, ať chvíli počkám. Do telefonu mluvila německy, takže jsem naopak zase já nic nerozuměl. Napadly mě dva možné scénáře. Buď přijde chlápek, o hlavu vyšší než já, který mě vykopne z areálu i z mým kolem a důrazně mě upozorní na to, ať se zde již nikdy neukážu, nebo, a v to jsem doufal, přijde někdo, s kým se domluvím. Ve skutečnosti však nastal scénář číslo tři - přišel Hans. Chlapík, jehož jméno si pamatuji díky tomu, že se mi představil a podal mi ruku, hned jak ke mě přišel. Ukázal mi, ať se posadím a ať ještě chvíli počkám. Hans, stejně jako slečna, která jej zavolala, mluvil německy. Jelikož německy neumím téměř ani slovo, tušil jsem, že domluva bude složitá.  Hans se posadil naproti mně. Požádal jeho kolegyni, aby mu donesla registrační formulář. Zapálil si cigaretu a ani nevím jak se mu to povedlo, ale poměrně srozumitelně se mě zeptal odkud a kam jedu. Po chvíli přemýšlení, jak a v jakém jazyce mu mám vlastně odpovědět, jsem začal heslovitě vyjmenovávat místa, kudy jsem projel a kudy se projet ještě chystám. Přitom jsem máchal rukama všude kolem sebe, abych jednotlivá místa správně zařadil a vysvětlil, co mají s mou cestou společného. Je opravdu zajímavé, že i přes to, že jsme každý mluvili naprosto jiným jazykem, jsme si víceméně rozuměli. Za chvíli byl registrační formulář na stole. Nebyl sebemenší problém zde zaplatit nocleh v Eurech. Tím se vyřešil můj problém s nedostatkem forintů. Hans mi ukázal, kde najdu sprchy, toalety a zavedl mě na stinné místo, kde jsem si mohl postavit stan. Choval se ke mně velmi zdvořile. Poděkoval jsem mu a dal se do stavění stanu. Bylo teprve něco málo po třetí hodině odpolední, když jsem byl hotov. Jelikož i ve stínu bylo poměrně horko, rozhodl jsem se, že si dopřeji ledovou sprchu.

Jakmile jsem se vrátil do stanu, vrhl jsem se na plánování zítřejší etapy. Byla to právě jedna z těch, kterou jsem si před odjezdem vytyčil dosti ledabyle a už teď jsem věděl, že to takhle moc nepůjde. Cíl byl jasný - dostal se na Slovensko. Avšak v cestě mi stál Dunaj - nepřekonatelná hranice. A přes ten jsem se mohl dostat jedině pomocí mostu. Těch se několik nachází v Bratislavě. Jenže v okolí Bratislavy se nenacházel kemp. Tedy alespoň žádný, který bych měl zakreslený v mapě. Ostatní mosty byly podle mapy o dost východněji a zbytečně bych si zajel hodně kilometrů navíc. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Pokusím se dojet až do kempu v Malých Levároch, které se nacházejí ještě poměrně daleko za Bratislavou. Nebyl jsem však schopný přesně odhadnout, kolik kilometrů bude trasa měřit a ani mě to v tuto chvíli nezajímalo. Byl jsem rád, že jsem dokázal alespoň něco naplánovat. A od oka se zdálo, že by se to mohlo dát ujet. Jen jedna část se mi příliš nezamlouvala a to hlavní cesta spojující Mosonmagyaróvár a Bratislavu. Nevěděl jsem, jak moc bude tato silnice vytížená a zda po ní vůbec budu moci na kole jet. V případě, že bych nemohl, měl jsem v úmyslu to vzít po vedlejších cestách, čímž bych si ale prodloužil už tak poměrně dlouhou trasu.

Trasa byla naplánovaná, nicméně stále zbývalo spoustu času do soumraku. Ve stanu však nebylo možné vydržet. Stín, ve kterém jsem jej postavil, se posunul a na stan teď žhnulo slunce. Sedl jsem si tedy pod strom s výhledem na rybník a odpočíval. Prohraboval jsem se mapami, očima jsem procházel místa, kterými jsem již projel. V hlavě se mi vykreslovalo mnoho momentů a okamžiků z mé cesty. Sčítal jsem statistiky jednotlivých denních etap, které jsem si pravidelně každý den zaznamenával. Slunce pomalu klesalo k obzoru. 

Jakmile slunce zašlo za obzor, stan vychladl a já jsem ulehl ke spánku. Zpočátku mě nesmírně rozčilovala hrbolatá zem pod stanem a chvíli mi trvalo než jsem našel vhodnou polohu pro spánek. Poté se o své postarala únava a já jsem nerušeně usnul.

Stručné statistiky sedmého dne:

Trasa: Keszthely - Beled

Ujetá vzdálenost: 99,1 km

Čistý čas strávený jízdou: 5h 03min