K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Když jsem se odhodlal uskutečnit tuto cestu a učinil jsem první krok, byl jsem překvapen, jak mi jde všechno od ruky. Dřív nebo později se však každému začnou do cesty stavět překážky. A moje putování toho nebylo výjimkou.

Další díly

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod ke 3. dílu

Po dvou dnech, kdy jsem si jízdu neskutečně užíval, nastal den třetí, který od základu otestoval mé schopnosti a já jsem si musel sáhnout na dno svých sil. Bylo jen na mě, zda se vzdám, nebo se těmto překážkám postavím čelem. Protože překážky tu nejsou od toho, aby nás zlomily, jsou tu od toho, aby nás posunuly dál.

Na pokraji vyčerpání

Ráno třetího dne bylo opět slunečné. Vstával jsem okolo 7 hodiny. Než jsem však sbalil všechny své věci a posnídal, bylo již něco po 8 a já byl zase v časovém skluzu. Při snídani jsem pozoroval rozhovor maďarsky mluvícího nočního strážného s uklízečkou, když mu zřejmě zrovna skončila směna. Voda, kterou jsem si napustil do zásoby, byla opět poměrně dost zakalená, ale to pro mě nebylo nic nového. Vyrazil jsem. Musel jsem se vracet asi 5 km zpět do Kolárova, abych mohl pokračovat dál. Projížděl jsem kolem zahrady nacházející se kousek od silnice, když jsem si vzpomněl, jak jsem si tady předešlý den trhal jablka z větví, které zasahovaly přes plot. Myslel jsem si totiž, že na zahradě nikdo není, ale sotva jsem začal ovoce trhat, uslyšel jsem štěkot psa a následně i jeho majitele, který po něm hlasitě zakřičel, a tak raději jsem rychle zmizel. Říkal jsem si, že jak se budu další den vracet, tak si jich natrhám do zásoby více. Jaké bylo moje překvapení, když jsem teď toho pána na zahradě viděl znova. Asi si svou zahradu bedlivě střežil a raději jsem ani nezastavoval. Dojel jsem po pro mě již známé silnici do Kolárova a odtud jsem pokračoval opět do neznámých krajin. Pociťoval jsem mírný protivítr, avšak více mě zneklidňovaly rovinky, kterých jsem si předchozí den užil do sytosti. Když jsem projížděl malou vesnicí někde na samotném jihu Slovenska a míjel jsem početnou cikánskou rodinu, velký a statný cikán na mě mávnul a něco hlasitě zavolal. Celkem jsem se vylekal, ale to, co se následně stalo, jsem nečekal. Usmál se a začal se zajímat o mou cestu. Pověděl jsem mu, že jsem na cestě k Balatonu. „K Balatónu“, podivil se, „to je ještě velký kus cesty“. O to víc byl překvapen, když zjistil, že jsem Čech a už mám kus cesty za sebou. Chvíli jsme si povídali, pak mi popřál šťastnou cestu a vydal jsem se dále. Ještě dlouho jsem měl tento zážitek před očima a dodával mi nesmírnou dávku motivace jet dál.

A je pravda, že jsem ji potřeboval. Jakmile jsem vyjel na rovnou pláň, začal foukat tak silný protivítr, že jsem se málem nemohl odlepit z místa. A vítr neustával. Už takhle z rána to začínalo být opravdu kritické. Měl jsem za sebou sotva pár kilometrů, čas rychle ubíhal a já jsem se stěží vlekl rychlostí chůze. Dlouhé rovinky, neutuchající protivítr a auta, svištící kolem mě neskutečnou rychlostí. Začal jsem ztrácet nervy a měl jsem chuť to všechno vzdát. Říkal jsem si, že to nemá cenu, že stejně nemám šanci v takovém větru kamkoliv dojet. Zároveň jsem ale myslel na všechny ty zážitky, které už jsem na cestě prožil, na Švédy cestující již několik měsíců do Istanbulu, na cikána, který se s nadšením zajímal o mou cestu, na hudebníka, který zpříjemňoval a dokresloval pohádkovou atmosféru v Piešťanech, či na tu nádhernou prosluněnou krajinu, kterou jsem dennodenně projížděl. Tyto zážitky mě hnaly dál. A prožil jsem je jenom díky tomu, že jsem se k této cestě odhodlal. V tu chvíli jsem věděl, že musím pokračovat. Uvědomil jsem si, že na mě čeká spousta dalších zážitků a je jen na mě, jestli je prožiju. I přes to, že jsem už byl na pokraji vyčerpání, stále jsem pokračoval dál. Přál jsem si, aby vítr ustal alespoň na chvíli, na malý okamžik, to se však nestalo a já jsem do toho musel dát opravdu všechno. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když jsem konečně uviděl ceduli značící počátek Komárna – města na samotných hranicích Slovenska a Maďarska. Proplétal jsem se skrze město, než jsem se dostal k mostu. Úzkému, avšak dlouhému mostu vedoucímu přes Dunaj - mohutnou řeku, která svým širokým korytem, tyto dvě země odděluje. Už jsem se chystal vstoupit na most, když v tom mě zastavil maďarsky mluvící muž. Pověděl mi toho zřejmě opravdu hodně, ale jedinou věc, kterou jsem z celého jeho monologu pochytil, bylo slovo kšeft. Vůbec jsem netušil, co po mě chce. Nechápavě jsem pokrčil rameny a zopakoval toto jediné slovo, které jsem mu rozuměl: „Kšeft?“. On se usmál a přikývl. To mi ale moc nepomohlo. Absolutně jsem netušil, co se to děje a celá situace mi přišla dost divná. Zároveň jsem se však musel snažit, abych nevyprskl smíchy. Tento kolemjdoucí Maďar mi tu očividně dohazoval nějaký kšeft. Bohužel, nebo možná bohudík, jsem mu ale nerozuměl. Chvíli ještě něco mumlal, několikrát zopakoval slovo kšeft a já jsem se od něj začal raději pomalu vzdalovat.

S mírnou nedůvěrou jsem vstoupil na most a pomalu se pěšky vydal na druhou stranu. Kolo jsem vedl vedle sebe. Jet jsem na něm nemohl, jelikož chodník byl poměrně úzký a já jsem se musel každou chvíli vyhýbat protijdoucím chodcům. Uprostřed jsem se na chvíli zastavil. Podíval jsem se dolů. Pode mnou byla ohromná řeka. Nepřekonatelná hranice, přes kterou se můžu dostat jakoby nic jen díky tomu, že tu někdo postavil most. Připadalo mi, že už po mostě jdu celou věčnost. Ale nevadilo mi to. Užíval jsem si nádherný výhled a pozoroval proplouvající lodě. Došel jsem na konec mostu a byl jsem poprvé v životě v Maďarsku. První co mě zarazilo, byla značka zákaz vjezdu cyklistům, která na mě čekala kousek za mostem a která mi i v dalších dnech ještě několikrát znepříjemnila cestu. Naštěstí hned vedle cesty vedla cyklostezka.

Rozkládala se zde maďarská část Komárna (Komárom). Vydal jsem se po cyklostezce a zastavil se na malém, klidném náměstí. Vytáhl jsem svačinu a dal se do jídla. Wi-fi zde také nechyběla a já jsem se tak mohl pochlubit, že už jsem v Maďarsku. Chvíli jsem si odpočinul, ale čas mě dost tlačil. Kvůli silnému větru jsem ho ztratil hodně a stále jsem chtěl dodržet plán – to znamená dojet dnes až k Balatonu. Vydal jsem se po cyklostezce dále. Všímal jsem si, že skoro všude jsou cedule zakazující vjezd cyklistům. Ještě že tu je ta cyklostezka, pomyslel jsem si a jel jsem dál. Ta však najednou skončila a já jsem chvíli musel pokračovat po velmi frekventované silnici. Naštěstí zde byl široký okraj, po kterém jsem mohl jet a vozidlům jsem tak nezavázel. Na první křižovatce jsem z ní sjel na silnici nižší třídy, kde už zákaz cyklistům nebyl.  

Cesta však stále byla velmi rovinatá, silný protivítr neustával a k tomu všemu začínalo být poměrně horko. Voda, kterou jsem si vezl, začala teplat a já jsem dostal chuť na něco vychlazeného. Ale nic takového už jsem u sebe neměl. Slíbil jsem si, že pokud najdu nějaký obchod, zajdu si tam a koupím si něco dobrého. Po chvíli jsem vjel do malé vesničky, uprostřed níž byl skromný obchůdek. Stěna obchodu byla prosklená, takže když jsem si kolo opřel o zábradlí před obchodem, celou dobu jsem na něj mohl zevnitř vidět. Vešel jsem tedy do obchodu a rozhodl jsem se, že si koupím opět máslo, k mojí druhé konzervě tuňáka, kterou jsem si ještě vezl z domova. Jenomže jsem narazil na problém, na který jsem tak nějak pozapomněl. Všechno tu bylo v maďarštině. Dokonce i nápisy na samotných obalech byly v maďarštině, žádná angličtina, či němčina, jen a jen maďarština. Našel jsem něco, co se podobalo máslu. Malá kostka ve stříbrném obalu. Mohlo to stejně tak být ale i sádlo, rostlinný tuk, či cokoliv jiného. Zamyslel jsem se a napadlo mě, že bych se mohl řídit podle ceny. Máslo bývá přece většinou poměrně drahé, a já viděl, že jedna z oněch věcí, co vypadaly jako máslo, je podstatně dražší než zbytek. Kromě másla (snad másla), jsem si ještě přibral vychlazené čokoládové mléko, a pár drobností. U pokladny jsem se bál, že nebudu rozumět ceně, kterou budu platit, ale naštěstí byl na pokladně malý displej, který cenu ukazoval. Zaplatil jsem a vyšel ven. Venku jsem si vychutnal čokoládové mléko. Posilněn čerstvou energií jsem pokračoval dál.

Projížděl jsem malebnou krajinou, až jsem se ocitl v místě, kde cesta, po které jsem celou dobu jel, končila a napojovala se na cestu snad z nejhustším provozem, jaký jsem kdy viděl. Jedno auto za druhým, kamion za kamionem, zákaz vjezdu cyklistům a k tomu všemu cyklostezka, po které jsem podle plánu měl pokračovat, nikde. Podíval jsem se do mapy a nezbývalo mi nic jiného, než poupravit trasu. Jelikož jsem se ale nechtěl vracet, musel jsem po této cestě pokračovat asi 2 km. Silnice byla poměrně úzká a i přes to, že jsem se snažil jet co nejvíce po kraji, bylo dost těžké mě předjet, jelikož i v protisměru byl provoz takřka nepřetržitý. Pro takový kamion bylo nemožné mě předjet. Ani jedno auto však na mě nezatroubilo, až jsem se tomu sám divil, jelikož jsem si uvědomoval, že na takové cestě nemám co dělat. Dokonce kolem mě projela i policejní jednotka, ale nevypadalo, že by jí to nějak vadilo. Párkrát jsem sjel z cesty a pustil auta před sebe. O malý moment později jsem už konečně mohl z této silnice sjet. Chvíli jsem spokojeně pokračoval dál, než nastal další problém. Achylovka - .šlacha na mojí levé noze, kterou jsem očividně při své cestě hodně přetěžoval, začala bolet. A s každým dalším šlápnutím bolela čím dál víc. Jednalo se o další, poměrně výrazné zbrždění, jelikož jsem kvůli toho musel razantně snížit tempo.

Navigace mě zavedla do malé vesničky, odkud měla vést polní cesta, díky které jsem si měl poměrně dost zkrátit cestu. Ta tam sice byla. Ale vypadala trochu jinak, než jsem si přestavoval. Strmá kamenitá cesta, z vyjetými kolejemi, končící na planině, kde jsem měl pro změnu problém najít, kudy pokračuje. Ocitl jsem se uprostřed hrbolaté planiny, poseté zvířecími bobky někde uprostřed Maďarska. Slunce už bylo poměrně nízko a začalo barvit obzor na růžovo. A já jsem věděl, že musím zabrat, jestli se chci odtud ještě za světla vymotat. Za tmy bych to už asi nezvládl. Rychle jsem uháněl přes planinu. Několikrát mi cestu přehradily hluboké kaluže, přes které jsem musel kolo s vypětím všech sil přenést. Po chvilce bloudění jsem konečně dojel do civilizace. Jednalo se o větší město a já jsem se na chvíli zastavil na malém náměstí, abych naplánoval kudy dál. Jenomže navigace se rozmyslela, že najednou fungovat nebude. Naslepo jsem podle mapy hádal, kde asi zrovna jsem. Kvůli časovému nátlaku jsem neměl moc času, se v mapě zorientovat a rozjel jsem se směrem, který se mi podle všeho zdál správný. Avšak navigace se ve chvíli, kdy jsem zrovna vyjel, rozhodla, že už teda fungovat bude. Ještě, že se tak stalo, jelikož jsem měl namířeno přesně opačným směrem, než jsem měl jet. Otočil jsem se uprostřed křižovatky a chvíli jsem se motal po centru, než jsem našel správnou odbočku. Poté, co jsem ji našel, jsem pokračoval dále. Achylovka bolela čím dál víc, slunce již zašlo za obzor a přede mnou byl stále kus cesty. Za jízdy jsem dělal další změny trasy, jelikož tu původně naplánovanou, která se vyhýbala hlavním silnicím, bych očividně nestihl. Musel jsem tak udělat pár kompromisů a trasu si zkrátit po hlavních cestách, kde, jak jsem předpokládal, byl zákaz vjezdu cyklistům a já jsem dnes již po několikáté porušoval předpisy. Rozsvítil jsem světla, které jsem musel dosti improvizovaně připevnit na brašny, aby byly vidět. To zadní moc pevně nedrželo a já jsem každou chvíli kontroloval, jestli jsem jej ještě neztratil. K tomu se mi navíc začal na jednu stranu sesouvat stan a karimatka, jejichž upevnění se pravděpodobně při jízdě hrbolatou plání uvolnilo. Co nejrychleji jsem uháněl po hlavní cestě, než se podél ní objevila cyklostezka. Vjel jsem na ní a přede mnou se konečně nacházela vysněná cedule – Balatonalmádi. Město, ve kterém jsem měl dnes přenocovat a kam jsem už ani nedoufal, že dojedu.

Byla už tma, když jsem dojel do kempu. Vstoupil jsem na recepci a nervózně jsem ze sebe anglicky vykoktal, co chci. Recepční se pustila do vyplňování registračního formuláře, zatímco mě začali znervózňovat malí kluci, kteří se ochomýtali okolo mého kola, které jsem měl opřené před recepcí. To bych nebyl já, kdybych nezapomněl vypnout zadní světlo, které teď blikalo na celý kemp. Kemp to byl opravdu rozlehlý, oproti těm, ve kterých jsem byl předtím. Poté jsem se odebral na místo rezervované pro stany. Kolo jsem si opřel o nejbližší strom a dal se do stavění stanu. Když v tom ke mně přišel maďarský turista. Něco mi začal vykládat, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Anglicky jsem ho na to upozornil, ale on mi pohotově odvětil, že anglicky trochu umí a jestli nepotřebuji posvítit při stavění stanu. Je pravda, že jsem tuto pomoc vřele uvítal, protože potmě bych stan stavěl asi dlouho. Usmál jsem se a dal jsem se do stavění. Mezitím jsme si povídali, ale já jsem brzo zjistil, že anglicky umí opravdu jen trochu. Stručně jsem mu popisoval svou trasu, avšak on nebyl schopen porozumět odkud to vlastně jedu. Pořád jsem mu opakoval: „I am from Czech Republic“, on mi na to však neustále odpovídal: „Czechoslovakia?“. Po chvíli jsem usoudil, že to nemá cenu a musel jsem se spokojit s tím, že jsem z Československa. Vyprávěl mi o životě v Budapešti, a že je tady na dovolené se svou dcerou. Jakmile jsem dostavěl stan, poděkoval jsem mu a vydal jsem obhlédnout kemp. Našel jsem sprchy a zjistil jsem, že jsou zdarma. Rychle jsem se vrátil ke stanu, vzal si ručník, čisté oblečení, ale najednou mi došlo, že jsem si zapomněl vzít jakékoliv mýdlo či sprchový gel. V tu chvíli mi to ale vůbec nevadilo a těšil jsem se na sprchu. Rychle jsem vstoupil do rozlehlého stavení a vešel jsem do první volné sprchy, kterou jsem zahlédl. Byl jsem hodně překvapený, když jsem na poličce objevil téměř plnou lahev se sprchovým gelem. Jakoby ji tam pro mě někdo schválně nechal. Pustil jsem si horkou vodu a užíval si sprchování. Po tak náročném dni, jako byl tenhle, byla sprcha zasloužená. Všiml jsem si, že levou achylovku mám poměrně dost nateklou a doufal jsem, že se mi do dalšího dne zlepší. Sprchový gel jsem ve sprše nechal, kdyby jej někdo další potřeboval. Po sprchování jsem si sedl na nejbližší lavičku a dal se do večeře. Měl jsem opět večeři šampiónů a byl jsem velmi potěšen, když jsem zjistil, že ta věc, kterou jsem koupil, je opravdu máslo. Po večeři jsem si šel vyčistit zuby a ani nevím jak mě napadlo podívat se nad sebe. To co jsem však spatřil, mě zděsilo. Střecha byla celá protkaná pavučinami a všude se houpali mohutní pavouci. Noční můra všech arachnofobiků. Rychle jsem si dočistil zuby. Podíval jsem se nad sprchy a viděl, že jich tam je taky dost. Toho jsem si ale naštěstí při sprchování nevšiml. Někdy je lepší některé věci prostě nevědět, pomyslel jsem si a šel jsem do stanu. Budík jsem si již nenastavoval, protože jsem ráno už nemusel nikam spěchat. Balaton jsem sice ještě neviděl, jelikož už byla tma, když jsem dojel, ale byl jsem spokojený s vědomím, že jsem již u něj. Potřeboval jsem si pořádně odpočinout. Ještě jsem rychle zkontroloval, jestli je kolo dobře zamčené. Spokojeně jsem se natáhnul do spacáku a ve vteřině jsem usnul.

Stručné statistiky třetího dne:

Trasa: Komoča – Balatonalmádi

Ujetá vzdálenost: 144,02 km

Čistý čas strávený jízdou: 9h 14min