K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 2. - Napříč Slovenskem

Když jsem opouštěl domov, neměl jsem ponětí, co mě v dalších dnech čeká. Nevěděl jsem, zda k Balatonu dokážu opravdu dojet. A už vůbec jsem netušil, zda bude v mých silách se od něj i vrátit. Věděl jsem však, že to bude dřina.

Předchozí díl:

Díl 1. - Vstříc neznámu

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Úvod ke 2. dílu

Vítám Vás u dalšího dílu vyprávění, popisující mou letošní cestu k maďarskému Balatonu (největšímu jezeru ve střední Evropě) a zpět. Doufám, že se Vám tento díl bude líbit alespoň tak, jak se Vám líbil díl první. Pokud jste první díl ještě nečetli, klikněte na odkaz výše. A pamatujte, že cesta dlouhá i 1000 mil začíná vždy prvním krokem.

Napříč Slovenskem

Okolo 7 hodiny ranní mě budík probral z hlubokého spánku. Pomalu jsem se vyhrabal ze spacáku a vylezl ze stanu ven. Slunce už svítilo a já jsem před sebou uviděl majestátně se tyčící Trenčínský hrad. Kolo bylo stále na svém místě, hladina vody se téměř nehnula. Teď mi tyto noční starosti přišly naprosto směšné a já už jsem se nemohl dočkat, až budu ve své výpravě pokračovat. Začal jsem s nekonečným balením všech věcí, které jsem si po svém příjezdu vybalil a než bylo všechno na svém místě, to znamená připevněné pevně na kole, uplynula skoro hodina. Koutkem oka jsem rychle zkontroloval, zda jsem nikde nic nenechal a vydal jsem se k bráně. Před opuštěním kempu jsem se ještě rozhodl doplnit si zásoby vody. Ta se mi však zdála dosti zakalená a já jsem nevěděl, zda ji vůbec můžu pít. V ten moment však kolem procházela recepční. Zeptal jsem se jí tedy, zda je voda pitná. Pohotově mi odpověděla, že neví, ale že jí již dlouhá léta pije. Bez vody bych daleko nedojel, tak jsem si ji do svých 3 plastových lahví vrchovatě dopustil a odebral jsem se z kempu. Na chvíli jsem zastavil na útulném náměstí někde v centru Trenčína a vytáhl si snídani. Měl jsem ovesné vločky se sušeným ovocem. Mléko jsem sebou neměl, protože jsem se bál, že by se mi v teplém letním počasí rychle zkazilo. Při jídle se mi podařilo zachytit signál veřejné wi-fi. Opět jsem tak mohl kontaktovat své známé. Najednou se otevřely dveře protějšího domu a zevnitř se začala ozývat velmi hlasitá hudba. Vzpomněl jsem si na dnešní noc, kdy jsem kvůli podobné hudby nemohl usnout. Po snídaní jsem se vydal podél Váhu dále na jih.

Opět bylo nádherné počasí a cesta, která byla téměř rovinatá, neuvěřitelně rychle ubíhala. Zanedlouho jsem projížděl obcí, nad níž se na skále tyčila zřícenina hradu. Rozhodl jsem se, že si ji vyfotím. Zastavil jsem a vytáhl telefon. Zapnul jsem fotoaparát, namířil jej na zříceninu, když v tom se mi vahou předního košíku vymkly řídítka, celé kolo se naklonilo na stranu a já už jsem jen pozoroval, jak míří k zemi. Ozubené kolo přední přehazovačky mi sjelo po pravém lýtku a vyrylo mi tři krvavé šrámy, kterými jsem se mohl pyšnit ještě po celý zbytek cesty. Věci z košíku se rozletěly všude po okolí a já jsem měl velké štěstí, že zrovna kolem neprojíždělo žádné auto. Kolo mi tak po delší době připomnělo svou váhu, na kterou už jsem si za ten jeden den zvykl a už jsem ji skoro nevnímal. To se mi však teď vymstilo a já jsem si příště v podobných situacích dával pokaždé více pozor. Posbíral jsem si všechny věci, kolo jsem dotáhl na blízkou autobusovou zastávku a zříceninu jsem si přece jenom vyfotil. Současně však přijel autobus plný asijských turistů, kteří si místo začali náležitě dokumentovat. Rychle jsem zkontroloval stav svého kola, a jelikož bylo vše v pořádku, mohl jsem pokračovat dále. A navíc i se skromnou zásobou nepříliš zralých hrušek, které jsem si mezitím natrhal z nedalekého stromu. Projížděl jsem nespočtem malých vesnic a měst. Lidé pracovali na zahrádkách, odpočívali na terasách, umývali si auta, či se jen tak procházeli po ulici. Začal jsem se zamýšlet nad tím, kolik vlastně na světě žije lidí. Jak nepředstavitelný počet to je. Už jsem projel tolika obcemi s tolika domy a tolika obyvateli a přesto to je jen nepatrná část ze všech lidí na planetě. A každý člověk žije svým vlastním životem, má své sny a cíle, ale také povinnosti a starosti.

Kolem poledne jsem dojel do Piešťan. Vjel jsem do lázeňské části, která se rozprostírá na ostrově. Projížděl jsem skrze lázeňský park a pozoroval lidi, kteří bezstarostně odpočívali na lavičkách, pili termální vodu a povídali si. Zastavil jsem se u kruhové kašny a sedl jsem si na lavičku. Chvíli jsem seděl, když si vedle mě přisedla osoba, celá zahalená v černém. Byly jí vidět jen oči. Neměl jsem z toho příliš dobrý pocit a první co mě napadlo, bylo ihned si přesednout. Zůstal jsem však sedět a po chvíli ze mě strach mírně opadl. Zanedlouho jsem se zvedl a šel si napustit termální vodu. Od rána se mi už podařilo vyprázdnit celou jednu lahev, takže jsem si ji měl do čeho napustit. Byla horká a přes tenkou vrstvu plastu dost pálila. Měl jsem co dělat, abych ji v ruce udržel. Poté, co trochu vychladla, jsem se jí opatrně napil. Vůně nebyla příliš vábná a ani chuť nebyla o moc lepší. Ale po přečtení všech pozitivních účinků, které tato voda má údajně mít, jsem přimhouřil oči a napil ze znova. Nyní už mi nepřišla tak špatná a já jsem se jen obával, aby voda, mimo zmíněných, neměla i účinky projímavé. Chvíli jsem ještě vodu popíjel, a pak jsem se vydal dále lázeňským městem. Procházel jsem přes pěší most, na kterém se zrovna nacházel velmi nadaný pouliční hudebník. Hrál na dudy, nohama ovládal bubny a do toho všeho zpíval. Pomalu jsem kolem něj procházel a užíval si nádhernou atmosféru. Hudba byla melodická a pozitivní, všude kolem byla spousta usměvavých lidi, nade mnou byla naprosto modrá obloha a slunce příjemně hřálo. Vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, že už je téměř poledne a já ještě nejsem ani zdaleka v polovině dnešní trasy. Koupil jsem si lázeňské oplatky, sedl jsem si do stínu a pomalu si je vychutnával. V dálce jsem stále slyšel onu nádherně znějící hudbu. Snad bych tam mohl sedět celý den, ale začal jsem si uvědomovat, že už je načase pokračovat. Pomalu a tentokrát nepříliš nadšeně jsem vstal a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství.

Po chvíli jsem si najednou všiml, jak se změnil ráz okolní krajiny. Když jsem předchozí den přijížděl k Váhu, všude kolem byly kopce, do nichž se tento tok úzce zařezával. Nyní se údolí široce rozléhalo a já viděl kopce jen v dáli. Projížděl jsem dalšími městy a mířil jsem stále na jih. Když jsem dojel do obce Sereď, byl jsem už docela zmožený. Stále však byla přede mnou ještě dlouhá cesta do kempu v Komoči, kde jsem dnes plánoval přenocovat. Zásoby jídla se mi už pomalu tenčily. K večeři jsem měl v plánu si dát suchý chleba s tuňákovou konzervou, avšak tato představa se mi příliš nezamlouvala. Zčista jasna mě napadla myšlenka koupit si máslo, kterým bych si chléb mohl namazat. Okamžitě jsem začal plánovat, kde si máslo koupím. Byl tu však jeden problém. Příliš se mi nelíbilo nechat kolo, se všemi mými zavazadly, stát někde před obchodem. O kolo samotné jsem strach neměl, to se dá jednoduše zamknout, horší to však bylo s brašnami, které by mi kdokoliv mohl ukrást. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nic zázračného mě nenapadlo a po několika minutách jsem již své kolo zamykal k zábradlí nedalekého supermarketu. Zámek jsem promotal kudy to jen šlo a přední košík jsem si vzal s sebou raději dovnitř. Přesto jsem měl o zbylé věci venku strach a plánoval jsem obchodem co nejrychleji proběhnout. Říkal jsem si, že znova už takhle kvůli jídla riskovat nebudu. Kromě másla jsem si ještě nakoupil zásoby čerstvého pečiva a sladkosti. Rychle jsem přispěchal k pokladně, kde však zrovna byla fronta. Pokladní si se vším dávala na čas a lidé, kteří byli přede mnou, snad v peněžence při placení lovili každou zatoulanou minci, kterou tam měli. Netrpělivě jsem vyčkával, až jsem se konečně dostal na řadu. Rychle jsem zaplatil a spěchal ke kolu. Vyšel jsem ven a naštěstí bylo vše na svém místě. Spokojeně jsem si oddychl. Poodemykal jsem všechny zámky, košík připevnil zpět na kolo a šel jsem si sednout na lavičku do blízkého parku. Snědl jsem čerstvé pečivo a po chvíli odpočinku jsem se vydal znovu na cestu. Tentokrát rychlejším tempem, abych dohnal zpoždění.

Města byla čím dál menší a vzdálenosti mezi nimi větší. Silnice se stále více napřimovaly. Po chvíli nebylo výjimkou jet 5 km naprosto rovně, bez jediné zatáčky. Aut zde jezdilo minimum, avšak ty, které zde projely, se kolem mě prohnaly jako o závod. Už mi ty rovinky pomalu začínaly lézt na nervy a já jsem si krátil dlouhou chvíli tím, že jsem podle zkratek na poznávacích značkách zkoušel zařazovat auta do okresů, ze kterých pochází. Je pravda, že už jsem se tomu na cestě občas věnoval i dřív, ale bylo to jen takové zpestření. Teď to bylo něco, co mě udržovalo od toho, abych z těch rovinek nezešílel. Cyklisty jsem v těchto místech potkával jen zřídka. Když už jsem je však potkal, s úsměvem jsem jim vždy zamával. Pozdrav většinou opětovali. V podvečer jsem projížděl okolo stánku s domácím česnekem. Již delší dobu jsem obeznámen s informací, že česnek je přírodní antibiotikum a že se už odjakživa používá při celé řadě obtíží. Vzpomněl jsem si na večerní bolest v krku, kterou jsem sice dnes již necítil, ale česnek jsem si pro jistotu koupil. Rozhodl jsem se jeden stroužek preventivně spořádat. Říká se, že český česnek je velmi výrazný a má silnou chuť. Tento slovenský česnek byl však úplně jiná liga. V životě jsem něco tak silného neokusil. I přes veškerou mou snahu jsem do sebe dostal sotva polovinu stroužku a zbytek jsem si nechal na horší časy.

Rovinky se zdály být opravdu nekonečné a já jsem si neskutečně užíval, když jsem po dlouhé době mohl projet byť jen mírnou zatáčkou. Kopce už za mnou dočista zmizely a všude kolem byla nikde nekončící rovina. S pomocí navigace, která se již rozběhla, jsem každou chvíli kontroloval, kolik mi ještě zbývá do kempu. Slunce už bylo nízko a ozařovalo obzor na červeno. Po několika dalších úmorných rovinkách, jsem konečně dojel do města Kolárovo, ze kterého to už bylo jen pár kilometrů do Komoči. Do kempu jsem dojel těsně před soumrakem. Přišel jsem na recepci. Na informační ceduli jsem si přečetl, že se zde platí drobná částka i za kolo, tedy slovensky bicykel, čemuž jsem neměl problém porozumět. Když jsem recepční upozornil, že jsem zde na kole, měla však problém ona porozumět mi. Nechápavě se na mě podívala a pochopila, až jsem jí odpověděl slovensky, tedy že jsem zde na bicykli. V Maďarsku jsem problémy s dorozumíváním předpokládal, na Slovensku však nikoliv. Po zaplacení, jsem pokračoval dále do kempu, kde jsem si vybral pěkné rovné místo poblíž menšího stromu. K němu jsem si plánoval zamknout kolo. Při vybalování jsem se dal do řeči s mladíkem, o něco málo starším než já. Pověděl jsem mu odkud a kam jedu a že jsem již druhý den na cestě. Nemohl jsem uvěřit, když mi sdělil, že jsou společně s kamarádem na cestě již několik měsíců a míří do Istanbulu. Najednou mi má cesta přišla nepatrná. Chvíli jsme se ještě bavili. Dozvěděl jsem se, že jsou původem ze Švédska a že se jednou vypravil na kole až do Afriky.

Po chvíli mě začala zmáhat únava a uznal jsem, že už je nejvyšší čas postavit stan. Už se stmívalo a já jsem jej nechtěl stavět potmě. Když byl stan hotový, šel jsem ještě zkontrolovat zázemí kempu. Chtěl jsem si dát sprchu, na kterou jsem si první noc ani nevzpomněl, ale to, že se za ní platilo, mě odradilo. Našel jsem stůl s lavičkou a dal jsem se do večeře. Máslo se cestou trochu rozteklo, což byl jeden z důvodů, proč jsem si jej nebral z domova. Ale teď jsem za něj byl opravdu vděčný. Chleba s máslem a tuňákem. Večeře šampiónů, pomyslel jsem si a jídlo jsem si náležitě vychutnával. Poté jsem si vyčistil zuby a šel jsem si lehnout do stanu. V kempu nechyběla wi-fi, která však byla placená. Nabízela jen 10 minut zdarma na vyzkoušení. V těch 10 minutách jsem zařídil vše, co jsem potřeboval. Následně jsem si nastavil budík a ulehl. Tuto noc už jsem byl klidnější, ale i přes to jsem ještě párkrát zkontroloval kolo. To jsem tentokrát zamknul jen spirálovým zámkem. Na kovový zámek byl kmen stromu příliš mohutný. Celou noc byl v kempu klid.

Stručné statistiky druhého dne:

Trasa: Trenčín – Komoča

Ujetá vzdálenost: 157,7 km

Čistý čas strávený jízdou: 8h 40 min