K Balatonu na kole - Tam a zase zpátky: Díl 1. - Vstříc neznámu

Kdyby mi kdokoliv na začátku letních prázdnin řekl, k čemu se v jejich průběhu odhodlám, pravděpodobně bych mu nevěřil. Stačí ale trocha volného času, motivace, odhodlání, chuť cestovat a bláznivý nápad je na světě.

Úvod

Mé předchozí cestovatelské zkušenosti by se daly označit jako mizivé. Můj orientační smysl bych nazval spíše smyslem dezorientačním. Mé kolo, dle vyjádření kvalifikovaného cykloservisu, slušně řečeno, není příliš vhodné k jízdě. Přesto jsem se rozhodl vyjet si na něm někam daleko. Sám. A proč ne rovnou k Balatonu?

Chtěl bych Vás tímto přivítat u (pravděpodobně) 10-ti dílného vyprávění popisující mou letošní cestu k maďarskému Balatonu (největšímu jezeru ve střední Evropě) a zase zpět. Doufám, že Vás mé vypravování zaujme, pobaví a snad Vám dodá i dostatek odvahy ke splnění Vašich snů. Pamatujte, že dokážete cokoliv, pokud si za tím půjdete.

Další díly

Díl 2. - Napříč Slovenskem

Díl 3. - Na pokraji vyčerpání

Díl 4. - Dobrodružství pokračuje

Díl 5. - Vzhůru do Keszthely

Díl 6. - Zasloužený odpočinek

Díl 7. - Zase na cestě

Díl 8. - Peklo

Díl 9. - Podél Moravy

Díl 10. - Zpátky na začátek

Obrazem

Vstříc neznámu

Letní prázdniny byly v plném proudu. Psal se 22. srpen 2015. Hodiny odbíjely 6 hodinu ranní a já jsem balil poslední věci do svých brašen. Vesměs se jednalo o jídlo, které jsem měl přes noc v ledničce, aby se do rána nezkazilo. Poté nastal čas vše pevně připevnit na kolo. Po chvíli nerovného boje s těžkými zavazadly bylo hotovo. S velkou trojbrašnou připevněnou na zadním nosiči, košíkem upevněným na řídítkách, stanem a karimatkou nepříliš přesvědčivě upnutými na zadní brašně, téměř 6 litry vody a základní zásobou jídla jsem se pomalu vydal k brance. Loučil jsem se s rodinou a přitom jsem opatrně táhl kolo, které se kymácelo z jedné strany na druhou. Představa, že na něčem tak nestabilním mám ujet téměř 1000 kilometrů, byla v tu chvíli opravdu úsměvná. Následoval poslední pohled směrem domů a nyní už přede mnou byla jen nikde nekončící cesta.

Trasu jsem měl naplánovanou poměrně přesně, tedy zejména její první polovinu. Denní etapy měly čítat okolo 100 km, některé o něco míň, některé o něco víc, v závislosti na kempech, ve kterých jsem plánoval nocovat. Raději jsem etapy plánoval kratší, jelikož jsem ještě nikdy s tak naloženým kolem nejel. Druhá polovina trasy už tak konkrétně určená nebyla, protože její plánování někdy nebylo tak snadné, jak jsem očekával a v některých úsecích jsem se musel spokojit s tím, že tudy prostě nějak projedu. Co se týče orientace, měl mi pomáhat můj chytrý telefon s GPS navigací, který jsem měl s sebou. Ten ale, jak jsem brzy zjistil, nefungoval přesně podle očekávání a za celý první den se mu nepodařilo ani jednou najít signál. Dále jsem s sebou vezl euroatlas v měřítku 1:750 000 a pár vytištěných papírů se složitějšími úseky trasy pro případ nouze. Podle prvotního plánu měla celá trasa měřit hrubým odhadem 900 km a vypadala následovně: start v Příboře (v malém městě na severní Moravě, mé domovině), poté přes Slovensko dojet k východnímu pobřeží Balatonu, projet podél jeho jižního pobřeží a od západního zpět domů, samozřejmě jinou trasou než tam.

Část trasy prvního dne jsem důvěrně znal. Vyjížděl jsem z Příbora, směrem na Hukvaldy, dále přes Kozlovice a Frýdlant nad Ostravicí až do Ostravice, kde jsem se dostal pod Lysou Horu, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd. Tady už se cesta začala pomalu stáčet do kopce. Do tohoto místa jsem trasu stále znal a nemohl jsem se dočkat, až konečně vyjedu vstříc neznámu. Po chvíli se tak stalo a já jsem se najednou ocitl na místech, která mi byla neznámá. Sám, směřující daleko od domova. Cesta vedla stále do kopce a všude kolem byly husté lesy. Občas kolem mě projelo auto či kamion, což nebylo moc příjemné. Kolo se už tak obtížně ovládalo a musel jsem vynaložit docela velké úsilí, abych udržel rovný směr a nemotal se z jedné strany na druhou. V tu chvíli jsem byl sám sobě vděčný, že jsem vyjel zrovna v sobotu, když je menší provoz. Jedná se totiž o poměrně frekventovanou cestu. Ta se nyní se kroutila hlubokými lesy, poté začala chvíli klesat, ale hned zase stoupat. Po několika kilometrech jsem odbočil směrem na Turzovku a mířil jsem ke slovenským hranicím. Stále do kopce. Chvíli jsem pochyboval, zda jsem se trochu nepřecenil. Ještě jsem ani neopustil Českou republiku a už jsem začínal pociťovat bolest v nohou. Silnice stále stoupala, ale já jsem věděl, že už jsem blízko vrcholu. Projel jsem kolem budovy, která v minulosti zřejmě sloužila k hraničním kontrolám, a byl jsem rázem na kopci. Za mnou bylo asi největší stoupání z celé mojí cesty a přede mnou se rozléhalo Slovensko. Obloha byla nádherně modrá s několika bílými obláčky, slunce svítilo a bylo příjemně chladno. Chvíli jsem na kopci stál a pozoroval prosluněnou českou krajinu, kterou následujících několik dní neuvidím.

Následně jsem měl v plánu dojet k Váhu. Tato řeka protéká rozlehlým územím Slovenska a moje trasa měla vést přesně podél tohoto toku. Mělo to své výhody. Cesta byla díky tomu rovinatá a taky mi tento tok měl usnadnit orientaci. Pomalu jsem se rozjel z kopce. Klesání bylo mírné, dlouhé a já jsem si jej neskutečně užil. Ač je to možná neuvěřitelné, na Slovensku jsem byl poprvé. Projížděl jsem malebnou krajinou a přede mnou se rozprostírala první slovenská sídla. Vybavuji si teď především Klokočov a Turzovku. Chvílemi silnice vedla prudce do kopce, pak zase z kopce. Po chvíli už se silnice jen svažovala a já si bez sebemenšího úsilí užíval parádní vyjížďku. Projel jsem několika dalšími obcemi a za nějakou dobu, která mi utekla neuvěřitelně rychle, jsem dojel k Váhu. Přede mnou se otevřela nádherná scenérie. Kopce přede mnou i za mnou a napravo se rozléhalo údolí okolo Váhu.

Kolem této řeky jsem měl pokračovat po tzv. Vážské cyklomagistrále, která se podle map jevila jako úžasná cyklostezka téměř přesně kopírující tok Váhu. Zpočátku opravdu vypadala úžasně. Byla radost po ní jet. Počasí bylo stále nádherné a já jsem si jízdu opravdu užíval. To však netrvalo dlouho a z rovného asfaltu se stala hrbolatá kamenitá polní cesta s vyježděnými kolejemi. Opravdu se po tom nedalo jet a já jsem musel udělat první změny v trase. Podél Váhu, kromě této cyklostezky, vedla ještě cesta, o které jsem sice věděl, ale nechtěl jsem po ní moc jet, protože jsem se obával, že zde bude velký provoz. Ten byl naštěstí velmi mírný a já už jsem směle pokračoval dále na jih. První noc jsem měl přečkat v kempu, někde před Povážskou Bystricou, ale bylo sotva hodinu po poledni a já toto místo míjel. Přišlo mi nesmyslné, skončit už tak brzo a začal jsem přemýšlet o dalších změnách trasy. Napadlo mě, že bych mohl rovnou spojit první etapu se druhou. Rozhodl jsem se prakticky okamžitě a směle jsem pokračoval dál. Ale již po chvíli jsem pomalu začal ztrácet tempo a uznal jsem, že jsem se asi mírně přecenil. Najednou mě zčista jasna napadl alternativní plán. Vzpomněl jsem si, že když jsem plánoval noclehy, narazil jsem na kemp v Trenčíně, přes který má trasa vedla. Avšak jeho internetové stránky nebyly již dlouho aktualizované a já si nebyl jistý, zda je kemp stále v provozu. Proto jsem jej tedy zavrhl. Pokud by tedy byl kemp stále v provozu, mohl bych přenocovat tam. Pokračoval jsem tedy dál.

Moje první zastávka se nacházela v Povážské Bystrici. Dojel jsem na místo, které vypadalo trochu jako náměstí, trochu jako park. Sedl jsem si na lavičku a uvědomil jsem si, jak jsem vyhladovělý. Byl jsem tak zapálený jízdou, že jsem si ani neuvědomil, že jsem od rána skoro nic nejedl. Vytáhl jsem housky s máslem a sýrem, které jsem si doma připravil a náležitě si je vychutnával. Chutnaly opravdu výborně. Našel jsem také veřejně přístupnou wi-fi, takže jsem mohl sdělit své první pocity z jízdy svým známým. Byl to zvláštní pocit. Ještě ráno jsem byl doma a teď jsem byl v neznámém městě, pro mě v cizí zemi, přes 100 km od domova. Teď už jsem se nemohl jen tak otočit a jet domů. Do setmění bych se vrátit nestihl a už jsem na to ani neměl dostatek sil. Po půlhodince odpočinku jsem pokračoval v cestě. Jelikož silnice vedla po proudu toku, jel jsem jen s minimem úsilí. Z kraje večera jsem dojel do Trenčína. Jediné co jsem věděl, bylo, že se má kemp údajně nacházet na ostrově. Po chvíli bloudění jsem našel most, který zjevně na nějaký ostrov vedl. A na ostrově se nacházel kemp, který byl opravdu v provozu. Přijel jsem spokojeně k recepci a požádal o nocleh. Po zaplacení jsem si šel postavit stan. Z kola jsem postupně odepnul všechna zavazadla a schoval je do stanu. To obnášelo karimatku, trojbrašnu, košík, nepromokavou brašnu, pumpičku, lahev s pitím, světlo a tachometr. Postupem času se z toho stala každovečerní rutina. Kolo jsem chtěl původně zamknout ke stromu. Měl jsem sebou masivní kovový zámek ve tvaru U, který slibuje dokonalou ochranu proti krádeži. Brzy mi ale došlo, že to nebude tak jednoduché. Zámek byl možná odolný, ale nyní mi začalo postupně docházet, že je příliš úzký na to, abych jej upevnil okolo sloupu či stromu. Nakonec jsem se musel spokojit s chatrným dřevěným trámem nejbližší chaty, kterému jsem moc nedůvěřoval. Kolo jsem ještě pro jistotu zamkl spirálovým zámkem, který jsem sebou také měl a ocelovým lanem, které jsem dostal ke kovovému zámku. Stejně jsem se ale o své kolo bál. Jak jsem měl kolo zamčené, sedl jsem si na lavičku k nejbližšímu stolu a chystal jsem se povečeřet. Měl jsem konzervu se studenými fazolemi a chleba. Nic moc, ale v tu chvíli mi to naprosto stačilo. Chvíli jsem jedl, marně hledal wi-fi, když v tom mě při polknutí zabolelo v krku. S každým dalším polknutím byla bolest stále intenzivnější a já jsem nevěděl co dělat. Po chvíli jsem do sebe nemohl dostat ani sousto. Začal jsem se trochu strachovat o své zdraví. Snad to není první náznak chřipky, nebo nachlazení. Chvíli jsem odpočíval a poté jsem se dal znovu do jídla, tentokrát velmi pomalu. Každé sousto jsem pořádně rozkousal a polykal jsem jej velmi opatrně. Bolest už nebyla tak intenzivní a konzervu jsem dojedl. Začalo se stmívat a já jsem pociťoval únavu. Bylo okolo 8 hodin, když jsem se rozhodl, že už půjdu spát. Stejně jsem už neměl nic v plánu a ráno jsem potřeboval brzy vstát. Ve stanu jsem si srovnal věci, rozložil karimatku a spacák a natáhl si budík na ráno. Ulehal jsem, když v tom jsem zaslechl přijíždět auto. Vykoukl jsem ze stanu a tam se nacházelo velké, bílé auto, ze kterého vystoupili lidé, u kterých bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o cizince. Neměl jsem z toho příliš dobrý pocit, zvlášť když byla zrovna v plném proudu uprchlická krize, které byla plná televize a noviny. Byl jsem ale opravdu unavený, proto jsem jim přestal věnovat pozornost, lehl jsem si do spacáku a zavřel oči. Nemohl jsem ale usnout. Bylo to poprvé, co jsem sám takhle daleko od domova. Ať se stane cokoliv, teď se musím spolehnout jen sám na sebe. Na jednu stranu jsem cítil mírnou úzkost, na stranu druhou, naplňující pocit z toho, že jsem se odhodlal do něčeho takového. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou. Země pode mnou byla tvrdá a hrbolatá. Moje karimatka tomu moc nepomáhala. Začaly se mi hlavou honit nejrůznější myšlenky. Přece jenom jsem nebyl v kempu sám, co když se někdo rozhodne mi ukrást kolo. Co bych dělal potom? Raději jsem jej zkontroloval skrze malý větrací průduch, který mám v horní části stanu. Kolo tam bylo. Dodalo mi to trochu klidu. Vzpomněl jsem si, že mi paní na recepci říkala, že se o bezpečnost v kempu stará noční strážný. Ale myšlenky se mi honily hlavou dál. Začaly mě napadat stále absurdnější věci. Jsem přece na ostrově uprostřed poměrně mohutné řeky. Co když začne pršet, zvedne se hladina a celý kemp to spláchne. Pak jsem si uvědomil, že chatky jsou poměrně staré a už tady musí stát desítky let. Avšak ani to mě moc neuklidňovalo. Pořád jsem nemohl usnout. Ještě k tomu se odněkud z města začala linout hlasitá hudba, která mi už po chvíli lezla krkem. Celou noc jsem se neustále budil, kontroloval kolo, občas jsem se mrknul i na hladinu vody. Těsně před rozedněním se mi konečně podařilo tvrdě usnout.

Stručné statistiky prvního dne:

Trasa: Příbor – Trenčín

Ujetá vzdálenost: 167,24 km

Čistý čas strávený jízdou: 8h 51min