Trčím v díře, ruce prkenně natažené podél těla a pociťuji smíření. Do hlavy mě opakovaně tříská barevná, dřevěná palička a já zajíždím stále hlouběji. Paličku drží moje dítě. Ve tváři má takový ten výraz vyšinutého děcka z hororů.
Když se mi to zdálo poprvé, probudila jsem se zmatená a myšlenka, zda je nutné považovat tento sen za noční můru, mě provázela celý den. Nakonec jsem shledala, že nikoliv. V tom snu jsem totiž docela sympatická, decentní, navíc ze dřeva a někdo si se mnou aspoň hraje. Takže výhra. Ostatní hračky takové štěstí nemají. Ani v nejmenším! Leží na hromadě s jinými odpadlíky, úplně vzadu v obrovském šuplíku. Opuštěné, ponížené a nekompletní.
Od chvíle, co mi byla přírodou svěřena role matky, uběhl už nějaký ten pátek, a dost věcí jsem pochopila. Třeba že ve vztahu s dětmi neexistuje kompromis a můj skromný názor je až to poslední, oč tu běží. Kdybych měla vypsat, čím se nejraději obklopuji, budou to: strohost, příroda, tlumené barvy, ticho a moje děti. Pozorný jedinec si všimne, že právě poslední zmíněné je tím esem, které v domácnosti hravě přebije vše ostatní. Záplava hraček, která ne a ne opadnout a každým rokem naopak sílí, nás brzy zcela pohltí. Jako v apokalyptickém filmu nás vidím sedět na loďce záchranářů, zatímco projíždíme nebezpečně rozdivočelou hladinou autíček, bezhlavých panenek, plyšových zvířat a plastových kočárků. Marně se nořím do vzpomínek a pátrám, kdy se nám to vymklo z rukou. Možná tenkrát na oslavě synkových prvních narozenin. Ve snaze předejít přívalu pestrobarevných, hloupých či dokonce hlučných věcí z plastiku, které dítě naučí maximálně nervovému tiku, jsem pro rodinu sestavila seznam hraček, které rozbalíme s radostí a bez přetvářky. Ale nepočítala jsem s tím, že bude seznam pochopen jako jakýsi nadstandard. Sešly se nám všechny jeho položky. A k nim hromada pestrobarevného plastu. Rozpoutala se první ničivá vlna. Od té doby v tom plavem a v určitých životních propadech se dokonce topíme. Je jasné, že zcela se situace uklidní, až dosáhnou děti dospělosti. Možná už puberty. Ale tady zase slovo “klid“ asi nabude úplně jiných rozměrů. A tak se snažím alespoň udržet rozvodněnou řeku ve svém korytě a po čas unášení proudem držet hlavu nad hladinou. V mých pytlech s pískem už bylo leccos. Zákaz vstupu hračkám, které mluví, brečí nebo prdí. Snaha společně s dětmi všechny hračky pravidelně třídit. Hromada krabic, krabiček, boxů a šuplíků. Prosba nejbližším, aby nosili jen přírodní materiály. Či vyhlášení naprostého stavu nouze, během něhož k nám domů mohou pouze hračky v konkrétní paletě odstínů. Všechno marný. Krabice, krabičky, boxy a šuplíky, kterých máme víc než samotných hraček, zejí prázdnotou. Jakékoliv třídění končí dřív, než začalo, protože: „Tyjo mamko! Přesně tohle už hledám celou věčnost!“ Zazní to zpravidla poté, co z černé díry dětského pokoje vylovím první odstrčenou hračku a pohledem plným beznaděje sleduji, jak i s dítětem mizí vstříc jiné černé díře naší domácnosti. Barevnostní rozlišení se ukázalo jako slepá ulička, protože o tom, co je modrá, zelená, mint či khaki má každý naprosto odlišné představy. A někdy jsou vyloženě divoké. Dřevo je hezký, ale lego z něj neuděláš. A na dlouhodobém žebříčku oblíbenosti je u našich dětí v drtivém vedení robot, co nejen mluví, brečí a prdí, ale taky krká a má blbý kecy.
Už to vypadalo, že nás to barevné komando v čele s robotem stáhne ke dnu, ale pak se přeci jen objevil záchranný kruh.
Když jsme v pěstounském skladu společně předávali naši první, velkou zásilku, dmula jsem se pýchou. Ohromeně jsem sledovala své dva maličké největší učitele života, jak s úsměvem odevzdávají hračky, které se změnou pohledu na věc sami vyřadili ze svých zásob, aby je věnovali jiným dětem. A když do sebe potom sedíce na obrubníku tlačili indiánka za odměnu a vzrušeně si povídali o novém dobrodružství, znovu mi to připomněli. Že není důležité, co vidíš, ale jak se díváš.
Pro Ona Dnes
