Už??

Zajímalo by mě, jak se pozná, že jste se dostali o level výš. Můžete si to o sobě myslet. Dokonce si můžete myslet, že si to o vás myslí ostatní. Ale vážně je to tak? Opravdu mám za sebou tolik, abych mohla prohlásit, že ze mě pomalu, ale jistě prosvítá golfová duše?

Když jsem s končícím jarem tasila doma šokující novinu, že budu psát o golfu, donutila právě zveřejněná informace členy rodiny zvednout oči od nedělního oběda. Když jsem navrch dodala, že na to, abych mohla o golfu psát, ho budu muset i hrát, byly dokonce odloženy příbory a ustalo žvýkání. To mě nakoplo, protože největší triumfy se rodí právě tam, kde vám nikdo nevěří.

Nejdřív to šlo ztuha. Po letech v lyžařském světě mi prostředí golfových hřišť přišlo až příliš barevné, placaté a otevřené. Intimitu hlubokých sněhových závějí nahradilla přehledná rovina a útlé, pěstěné stromky, za které jsem se marně snažila schovat svoji stydlivost a nulové herní sebevědomí. Brzy jsem zjistila, že to vzhledem k rychlé návratnosti míčku odraženého od kmene stejně není šťastné řešení. Bojovala jsem i se skutečností, že místo dvou hůlek mám v rukách náhle jen jednu, v případě transportu po hřišti naopak daleko víc, než jsem schopná uhlídat. Než jsem svůj arsenál zkrotila, vypadala jsem jako chodící ježek v kleci a kolikrát musela čelit nechápavým pohledům, když jsem se se zaduněním nevešla do dveří. O cirkusu, který moje maličkost dokázala rozpoutat pokaždé, co se holí dotkla míčku, ani nemluvím. Ale jak týdny plynuly, ztratila vražedná neohrabanost svoje ostré kontury a tak nějak rovnoměrně se rozložila, takže už si nepřipadám jako odjištěný granát.

Došlo u mě k několika překvapivým zvratům. Přijala jsem například fakt, že svět nemusí být jenom sněhově bílý, abyste lépe odhalili jeho pestrost a že zelená opravdu uklidňuje. Taky jsem se přesvědčila, že placatost je relativní pojem, neboť i při golfu je možné narazit na nepřekonatelný kopec, že ostatní hráči vás nesledují jen proto, aby se vám vzápětí vysmáli a že případný potlesk v sobě nemusí nést stopy ironie. Došlo mi, že chodit na golf neznamená opakovaně skládat bobříka etikety a že i na trávě se dá zažít pěkná prča, zvlášť, když máte trenéra s podobně zvráceným smyslem pro humor. A co mě překvapilo nejvíc, ne každý límeček vám vykouzlí postavu plavce a ne každý kšilt z vás udělá vejce v čepici. Zároveň ale přiznávám, že zdánlivě prostý dress code pro mě byl tak tvrdým oříškem, že strčil do kapsy i nekonečnou marnost při hraní z písku či paralyzující bezradnost, která zaplaví duši po utopení míčku. Prý už se dneska na precizní golfový look nehraje. Jenže když se na veřejném koupališti učíte plavat, taky u toho můžete být nahatí, ale podstatně líp se nejspíš budete cítit v plavkách. A tak i přes opakované ujištění, že můžu hrát prakticky v čemkoliv, jsem se relativně jistě začala cítit až v momentě, kdy jsem v zrcadle viděla podobný obrázek, jaký mi nabídl google po zadání pojmu “golfistka“. Uniformu jsem montovala podobně jako skříň z IKEI. Nejdřív důkladné prostudování návodu a obstarání chybějících součástek. Pak kompletování stylem pokus - omyl, konstatování, že v balení byly i přebytečné šroubky a smíření se s tím, že výsledek a předloha se nikdy nebudou úplně shodovat. Přetrvávající nejistotu vyřešilo jedno selfíčko, jeho následné porovnání s webovým prohlížečem a definitivní zakrytí zrcadla. I přes rozčarování nad nespravedlností, že i tohle oblečení vypadá nesrovnatelně líp na žirafách než trpaslících musím říct, že má golfová garderoba něco do sebe. Neodpírá pohodlí a přitom si mě v ní lidi, na rozdíl od plandavých freestylových hadrů, nepletou s klukem. Akorát se budu muset naučit, že přítomnost rukavice neznamená, že jsem zpátky v boulích a neopravňuje mě k neestetickému utírání nudlí navyklému z hor.

Od prvního ostýchavého odpalu uběhlo deset týdnů a kdybych tvrdila, že mě nepoznamenaly, tak kecám. Místo dekorativních svíček nadzvedávám při luxování míčky, na internetu lustruju nabídky zlevněných límečků, zmatený partner vyfasoval k narozeninám hole. Dokonce jsem jeden večer strávila u přenosu golfového turnaje a ani jednou hlasitě nezvolala: „Proč tohle všechno?“ Co se herních kvalit týče, pořád úspěšně vzdoruju, jinak mám ale podezření, že už na mě ta vážná, zelená choroba taky leze. Na golfové cestě se pomalu blížím do finiše, ale kdo ví, jestli se za cílovou páskou nerozeběhnu dál? To abych si koupila pořádný boty.. A příště konečně hurá na velké hřiště. Můžete se bát o mě i o sebe. A nebo mi prostě věřit, to už je na vás.