aneb nevíte-li, jak vypadá slon v porcelánu, představte si malou Sudovou na golfu..
Prý na světě není nikdo, kdo by se kvůli svojí nešikovnosti nemohl stát golfistou. S tím tak úplně nesouhlasím, takže vznikla zajímavá letní sázka. Přestanu do konce léta pouštět na golfových hřištích hrůzu? Těžko říct, ale jedno vím jistě. Takové dřevo golfoví trenéři v rukou ještě neměli. První díl mého letního golfového dobrodružství se jmenuje Třináctá komnata..
V každém z nás dřímá nějaký ten sportovní talent, liší se jen hloubka uložení a tvrdost jeho spánku. Někdo ho má na rozdávání, a tak od lyžování, přes kanoistiku až po domino sklízí medaile vidlemi a s vypnutou hrudí shovívavě shlíží na ty, kterým jdou maximálně kuličky. A pak jsou tací, co levitují někde mezi.
Vždycky jsem byla vedená k příkladnému, až vojenskému stylu života. Luxusní starost, co s volným časem, mi v předpubertálním období spaní nikdy nekazila, já vlastně neměla čas spát. Dokonce podezřívám svého otce, že kdyby tenkrát nebyl na vojně, čeká na můj příchod na svět v nohách porodního lůžka s připraveným životním itinerářem. Mé dětství vyplňovaly lyže, bicykly, gymnastické koberce a trampolínová péra, laboratoře, sporttestery, stopky. Prostor se našel i na spodničky tanečního kroje, drahou flétnu, na kterou jsem pískala zásadně falešně, pletací jehlice a básnické sbírky. Taky si matně vybavuju nějakou tu školu, dělání dřeva na zimu, sem tam trochu zedničiny a kopání výkopů a noci strávené nad vlastní, nikdy nepochopenou uměleckou tvorbou. Sice teď v dospělosti jen s obtížemi doháním spánkový a pařící deficit, přesto svým rodičům nemůžu než poděkovat. Nebýt totiž jejich systematické péče, kterou do mě léta tlačili schopnosti, s nimiž jsem se nenarodila, nešly by mi ani ty kuličky.
Uznávám, v některých oblastech kapku přestřelili, vždycky byli megalomani. A tak aktuálně řeším, kam odložit třeba talent na hledání čtyřlístků. Tenhle údajně vzácný zázrak přírody na mě neustále huláká z každého příkopu, vábí mě z tramvají, zasahuje do běžeckých závodů a je schopný mě sundat i z jedoucího kola. Zkrátka vidím a trhám, nejde jinak. A pak vyhazuju, rozdávám a nelisuju, všechny tlusté kuchařky už jsou plné. Taky oplývám obdivuhodným talentem na objevování nových míst, na kterých se zpravidla zjevuju poté, co blbě přečtu mapu. Nadprůměrná jsem i ve ztrácení věcí, které jsem ještě před minutou měla v ruce, padání na zcela rovných plochách nebo častování okolí svými moudry v tu nejméně vhodnou dobu. Třeba jako kdysi: „Jů, vy golfujete? Dyť je to jenom náhražka sportu pro lenochody. Dej sem tu plácačku, to zvládne každej.“ Nejen, že jsem svým nevymáchaným vpádem přerušila ségřinu první vzrušující lekci a uhasila jiskru, která se nadějně tetelila mezi ní a novým sexy kamarádem, ale taky jsem si zadělala na doživotní posměch. Místo toho, abych devítkou železem, po kterém jsem se sápala, dostala po hlavě, přišla výzva, ať ukážu, co umím. Ukázala jsem, že nic. Třikrát jsem se rozmáchla, třikrát minula míček a ohrozila na životech ty, co stáli nejblíž, třikrát se mi samozvaný trenér, jež se na svůj golfový um snažil sbalit mou talentovanější sestru, vysmál. Následovalo poučení, že s golfovými vlohy se rodí jen výjimeční lidé a surové upozornění, že já to nejsem. A tak zatímco ségra se postupně zlepšovala, kupovala bag, srandovní boty a sbírala týčka, já ze svého šatníku vyloučila trika s límečkem, týčka ozdobně píchala do květináčů a vracela pozvánky na golfové akce s potvrzením od doktora, že jsem marod.
Párkrát jsem se neuhlídala a styku s golfem přeci jen nezabránila. Třeba v Harrachově. To jsem si v zápalu boje o přežití při totálně vyčerpávajícím výšlapu na horském kole nevšimla, že už nepřejíždím pařezy v lese, ale jamky na greenu. Putteru, vztekle mávajícímu kolem mého ucha, jsem unikla jen o vlásek. Nebo v Brně, kde si mě kámoši s různým handicapem vzali s sebou na hřiště jako povinnou zátěž. To jsem zase během znuděného šoupání přísně střižené trávy a závistivého pozorování talentu ostatních nadšeně vypískla, když mě zvonící mobil ubezpečil, že i mimo vinný sklípek jsem pořád oblíbená a pak se nechápavě snažila rozklíčovat pohledy golfistů, které byly ještě vyčítavější, než když jsem se na jejich teritoriu zjevila v tílku. Taky jsem jednou měla tu čest hrát v Motole. Šlo o charitu, takže můj odpor zůstal doma společně s lékařskou omluvenkou. Takových, jako já, se sešlo víc, a tak nás provozovatelé resortu uklidili na driving range, kde nehrozily takové škody. Připravili si pro nás soutěž o nejdelší odpal. Pokusem, nebezpečně ohrožujícím hranici třiceti metrů, jsem ovládla kategorii žen, sklidila aplaus, neúspěšně maskující trapný fakt, že tak komický baseballový úder tam ještě neměli, a jako cenu si odnesla divnou placatou vidličku. Dneska už vím, že se jí říká vypichovátko.
I přes nadějné záblesky se mě však moje golffóbie vytrvale drží a jakmile se přiblížím hřišti, ovládá mě panika a strach, co zvořu tentokrát. A protože vím, že záchvaty stresu nejsou ani trochu zdravé, kývla jsem k překvapení všech na nabídku hlavní role v projektu Jdu na golf.
Všichni už dávno víme, že kořením života není láska, jak s oblibou kážou zaslepení romantici. Jsou jím výzvy. Cílem téhle výzvy je obutí těžkopádného slůněte do baletních piškotů, ve kterých za notné dávky pomoci dotančí k troše té golfové jemnosti. A kdo ví? Třeba nakonec bude i ta láska.
