Slzy věčné optimistky, aneb i já už toho mám občas plný zuby!

Na otázku „Jak se máš?“, vždycky bez váhání odpovídám: „Nikdo na světě se přece nemá líp, než já!“ Momentálně se ale v čemsi topím a toto cosi je pěkně husté, pesimistické bahno. Tak se mě radši neptejte.

Není sníh. Podzimní přípravu nám to vůbec nijak neovlivnilo, ale nemůžu se zbavit pocitu, že rozkvetlé fialky k začátku prosince nepatří. Ano, nadávám, když se po ránu ještě za tmy a se zalepenýma očima chápu těžké železné lopaty, abych si odházela auto (máme i hliníkovou, ale ve svém téměř bezvědomém stavu ji vždycky minu). Ano, nadávám jak dlaždič, když pracně odházené auto pak nechytne. Ano, nadávám ještě víc, když mi zaleze za nehty jak sviňa a pak bolestivě rozmrzám. Ale zima je zima a basta.

Během naší tréninkové přípravy na zimu s velkým „Z“ tedy proběhla již zmíněná dopingová kontrola (to, že byla jen jedna, se rovná téměř zázraku), všemi nenáviděné funkční vyšetření, kdy člověk s náhubkem, kolíčkem na nose a proklatě rychle ubíhajícím pásem pod nohama teprve ocení přítomnost plic v lidském těle i neméně oblíbené výkonnostní testy. Při rozlyžování na Hinteru jsem ztratila náušnici, japonský poklad od ségry, který nic nenahradí. Strávili jsme čtyři týdny ve švýcarském Zermattu. Tam jsem sebou práskla na bok a čtrnáct dní se z toho vzpamatovávala. Závěrečné soustředění proběhlo na Kaprunu. Trénink ok, pocit z něj dobrý, působení gravitace extrémní. Jinak si to množství pádů neumím vysvětlit. Přestala jsem je počítat druhý den, ale zvládla jsem i pár nezapomenutelných. Třeba ten, kdy jsem se v půlce salta hlavou dolů rozhodla, že rotace i výšky je málo (obojího bylo dost) a bude lepší to poslat na bok (samozřejmě na ten natlučenej už z Zermattu). Trenér tohle představení nazval „dalším překvapivým výkřikem mojí choré mysli“. Tak aspoň dokážu stále něčím překvapit. Za další dvě jízdy jsem otestovala pevnost svojí kolenní ortézy pěkným letem přes špičky. Ale bojovala jsem jako lev, trvalo celé tři boule, než mě to položilo. 
Taky jsem zničila lyži a nevím, jak a kdy se to stalo. Najednou byla hrana místo na boku lyže na její skluznici a tam teda rozhodně nepatří. Dalším skvělým okamžikem bylo moje přilehnutí a následné točení na zádech na ploše od spodního můstku až k cíli. Zlomila jsem další lyži, tentokrát vím, jak a kdy se to stalo a to zcela přesně. Poslední den jsem po úspěšné jízdě vypnula přesně za cílovou čárou. Chyba! Zkřížily se mi špičky a já si prohlédla ledovou plotnu v cílovém prostoru vskutku zblízka. Okamžitě jsem vypadala jako boxer, který právě dostal šlupku do frňáku a pět panáků něčeho tvrdšího by mě nedostalo do opilejšího stavu. Nechápu, proč za ten chlast někdo utrácí tolik peněz, když bouchnutí hlavičkou o led vám udělá úplně stejnou službu. 

V neděli jsme se vrátili domů. Celé pondělí jsem lítala a obstarávala si vše potřebné pro udělení kanadského víza. Přiznávám, během podzimu jsem zapomněla, že nás čekají i nějaké závody v Kanadě. Řeším to tedy narychlo, upřímně doufám, že mi ambasáda ve Vídni vyjde vstříc a slibuji sama sobě, že příště to bude s předstihem. Vím, že nebude. Po celém dni jsem se vrátila domů a začala balit. V úterý jsem totiž měla odjet do Plzně za svým přítelem, kterého jsem neviděla asi devět týdnů. To „asi“ je na místě, už si totiž nevzpomínám, kdy to bylo naposled, jen vím, že hodně dávno. Možná až moc. Měli jsme se vidět celé dva dny, nevěřila jsem vlastnímu štěstí! Ani vlastní smůle, když jsem se ráno vzbudila. Mě i ségru sundala chřipka jako prase, kdoví, jestli skutečně ta prasečí, nebo jiná, to už je celkem jedno. Místo Plzně a pošahaného andělíčka (občas si na něj jdeme šáhnout na náměstí a něco si přejeme, je to hezký) následovaly odběry krve, rentgen plic, cisterny čaje a pocit, že rozhodně umírám. Nikdy jsem naštěstí neumírala, tak proč si nemyslet, že to vypadá zrovna takhle? 
Já za ním nejela, on za mnou taky ne, možná se uvidíme na Vánoce. 

V pondělí odlétáme na první svěťák do Finska, mám tedy tři dny na úplné uzdravení a vyhrabání se z tohohle bahna. Říká se „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Tak tomu věřím a na ten sever se těším, i když je tam tma.