Tak už i na nás došlo. První rok ve školce. První lásky. První tsunami bacilů. První pugét kytek. Ty nejhezčí dostaly kuchařky, to je jasný.
Jako by to bylo včera. Klečím na židličce pod oknem, sklo mě studí do dlaní, bulím a vystřeluji nudli až na rameno. Funguje to, vrací se! Než mamka znovu projde školkovými dveřmi, dělá se mi z mého manipulativního chování stydno. „Proč brečíš beruško?“ „Dyš mě škrtí sukýnkááááá!“ Vzlyk, smrk, objetí. Sílu téhle vzpomínky nepřebily ani hořčicové punčocháče, všudypřítomný smrad Sava nebo mlíková polívka. Co si ze školky odnese do života můj syn, si zatím můžu jen domýšlet, ale rozhodně bude mít z čeho vybírat. Svoji dráhu předškoláka zahájil solidním pokusem vyrovnat se nejslavnějšímu spolužákovi, který si svou popularitu z ostatních dětí doslova vymlátil. Naštěstí se náš terminátor brzy vrátil na správnou stranu barikády a rozhodl se třídního agresora převychovat společným objímáním stromů. Vedle sympatické dovednosti poslat spolužáka nepozorovaně ze schodů si ten šikula velmi rychle osvojil i mistrovskou techniku v preparování jídla, nezbytné základy lhaní a umění lichotit ženám. S kámoškama soutěží v prdění, paní učitelky rozlišuje zásadně podle zadku a mě doma na oslavu mého skomírajícího intelektu oslovuje “ty blboune“.
Narostly mu nohy, křídla a sebevědomí. Tytam jsou jednoduché diskuze vedoucí alespoň někam. Nastává období “kdo s koho“ plné motání se v bludných kruzích, kdy po chvíli není jasné, kdo a proč položil první otázku. Před časem přišel synek ze školky s trikem v zapařeném pytlíku. „Ty hele, pocem, co je s tim trikem?“ ptám se věcně já. „Počůraný,“ poslušně odpovídá on a podává mi zauzlovaný igeliťák. Zatím to jde jak na drátkách. „A kalhoty?“ natahuju ruku v očekávání obvyklého vývoje. „Ty počůraný nejsou.“ Začíná se to zamotávat. „Proč máš to triko počůraný na zádech? Tys ho měl obráceně?“ „Neměl.“ „Tak tě někdo počůral?“ „Nepočůral. To já sám,“ kasá se. „Na zádech?!“ nedám se já ve snaze vmanévrovat ho zpátky do světa, kde se věci dějí normálně a předvídatelně. Napínavá chvíle ticha. „Obloukem přes hlavu!“ Hledí mi do očí tak pevně, že vážně přemýším, jestli je to technicky proveditelné.
Od prvního ultrazvuku se moje myšlenkové pochody vlastně nezastavily. Až do porodu jen tak rozvážně plynuly. Po něm se rozeběhly. A od nástupu potomka do školky sprintují. Nenudí se tam? Když ho bude něco trápit, řekne mi to? Baštěj dost zeleniny? Mám se znepokojovat, když pusinkuje Rýšu? Nebo když mámu maluje jako chlupatej, černej flek? Mám se vůbec něčím znepokojovat? A je možný si počůrat ty záda?? Víří mi to v hlavě jak odkvetlá pampeliška ve větru. Obzvlášť jedna myšlenka se nechce usadit a je stejně dotěrná jako to chmýří. Vysvětlí mi někdo, proč se dítě, které doma stoluje jako průměrný Homo sapiens, vrací ze školky stabilně jako prase? Rukávy vymáchané v polívce, na gatích mastné otisky různých dětských dlaní, mikina od kompotu i přesto, že byla počas oběda v šatně, v ponožkách zbytky rajské. Syn to vysvětluje absencí ubrousku, na který je doma zvyklý. Jenže tady už by pomohla jedině hladovka. Anebo pyžamo. Ta se nám totiž ve školce ztrácí s železnou pravidelností. A převlékat se na jídlo do svršků, které dřív nebo později stejně nenávratně zmizí, se jeví aspoň jako částečné řešení.
„Maminko moje milá, já tě mám rád nejvíc na svéétě!“ pověsil se mi tuhle ten poklad kolem krku a složil mě svými patnácti kily k zemi. „Dáš si kafíčko? Seš utahaná, udělám ti Intenso do tvýho hrnku.“ Takže v globálu má ta školka na naši rodinu vlastně pozitivní dopad. Za ten rok totiž naše dítě obrovsky vyrostlo. Zvenku i zevnitř.
Pro OnaDnes
