Na samotě u lesa

Dokud jsme žili v malém, podhorském městě, setkávala jsem se s názory, že jsme mučedníci dobrovolně trpící pravěkou infrastrukturou, nulovým společenským vyžitím a půlročními sněhovými závějemi.

A tak jsme se přestěhovali. Teď je naším domovem kopec vysoko nad okolním světem, kde nás uspává meluzína, srnec olizuje okna a děti chodí do školky v pohorkách. Rýpavé řeči velkoměstských mudrců utichly. Žádní tu totiž nejsou. Vlastně tu skoro nejsou ani žádní jiní lidé.

„Já se stěhoval devětkrát. Lepší vyhořet, ti povidám!“ dodával mi odvahy před sbalením první krabice jeden z těch, co si říkají přátelé, ale pak vám namísto pomocné ruky nabídnou sirku. Vzhledem ke stavbě, která se ani s blížícím se zahnízděním nepřestávala tvářit jako hrubá, manželovu vysokému pracovnímu nasazení, mému tristnímu nicnedělání plynoucímu z patologické prokrastinace, dvěma malým dětem, zavřené školce, karanténě, rouškám, špatnému postavení hvězd a přívalovým dešťům v Peru nám stěhování zabralo celý měsíc. Ani poté, co toto zemětřesení utichlo a my se celí pomačkaní chcíple noříme z rozvalin, si však nemyslím, že by bylo lepší všechno zapálit. Ale devětkrát bych to teda absolvovat nechtěla, to měl zase recht. Především už nechci zažít:

Balení první skleničky do novin s intenzivně pulzující připomínkou, že jsem ze sklářského kraje.

Snahu ochránit formu na velikonočního beránka, který s posledním záhybem papíru zásadně ožívá.

Zvrhlou touhu všechno při převozu rozbít, aby toho při vybalování bylo míň.

Odhodlané otevření nepřístupné skříňky s dojmem, že když je nepřístupná, nic moc v ní nebude.

Srdce zjihlé objevením pubertálních milostných básní, sádrového prasátka s uraženým uchem a tramvajenek z prvního rande s tím pravým. Protože romantickou nostalgii vzápětí střídá palčivá otázka: “Co teď sakra s tim?“

Pocit bezmoci, když ověšeni igelitkami s vytříděným oblečením konečně u kontejneru Klokánku nahmatáte páku, přitáhnete si shazovací koš, nacpete ho k prasknutí a pak zjistíte, že je kontejner plný.

Pohled z okna na sněhové vločky tančící ve vzduchu společně s třešňovými kvítky prokládaný pohledem na nahá dítka a myšlenkou na zimní oblečení svorně čekající v novém doma.

Přetahování se s dětmi o hračky, které potřebují tady i tam.

Transport pračky, jež se po znovuzapojení chová jako naprostý idiot.

Transport sušičky, která drží basu s pračkou.

Beznaděj pociťovanou s každou další přivezenou blbostí, která vám v novém zatím vůbec, ale VŮBEC nechyběla.

Vyhledávání informací o jedovatých pokojovkách poté, co vaše dvouleté batole počas převozu poslední várky věcí zkonzumovalo několik listů bránících mu ve výhledu z okénka.

První večer na nové adrese, kdy s vřískajícími, přetaženými potomky hledáte láhev na mlíko, mlíko, spacího ušáčka, obouchanou mazdu a noční světýlko, tváříte se, že to máte pod kontrolou a přitom jste ztratili i matrace.

Radost z rychlého nalezení nájemníků do starého bytu přebitou prozřením, že byt musíte kvapem připravit. Nejlépe ještě dnes.

Generální úklid bytu, tentokrát ten opravdový. Ne ten, jímž jste roky šálili rodinu, která by vám stejně prominula, že jste prase.

A ještě asi 58 dalších věcí.

Sleduji lišku na naší zahradě a vím, že nás čekají klidnější zítřky. Plné horečného hledání pyžam, papiňáku a pohřešovaných plyšáků. A informací o vakcíně proti vzteklině. V původním bytě jsou potřeba nějaké opravy. Jdu vybalit nějakou skleničku. A možná najdu i rum.

Pro Ona Dnes