„Budu se vdávat!“ vrazila jsem radostně babičce pod nos opravdickej zásnubní prsten. „No, tak se z toho hlavně nepo..,“ zchladila mě ta, od níž bych pochopení mých konzervativních sklonů čekala zdaleka nejvíc.
„Vobyčejná formalita, děvenko. Vždyť máte dvě děti!“
A taky deset společně odžitých let, to je fakt. Ale aspoň drobné nadšení vyloudit mohla. Můj hrdina si mě totiž chce vzít i přes to, že mi v posledních letech odumřela ve jménu mateřství polovina mozku. Nový rok jsem zahájila návštěvou zubaře a snahou vyrazit jim tam ramenem šoupačky. Následný útěk v zářivě modrých, igelitových návlecích zarazila ostražitá recepční až těsně před branami svobody. Tragická jsem i v péči o svůj mobil, hledání objížděk v mobilních mapách nebo otevírání pytlíků se snídaňovým müsli. Kromě vytrvalého zarovnávání rohů na cereáliích po mně můj drahý přerovnává příbory v myčce a vtlouká mi do hlavy, že každý svazek klíčů má svůj jediný správný věšáček, což odmítám respektovat. Přes to přese všechno mě požádal o ruku a já řekla ano. I když se mi nelíbí, že se neholí, ignoruje veškeré pokyny ohledně dětí a snaží se mě předělat. Láme kovanou sovu pro brzký odchod do hajan, neuznává, že hyperaktivita je mou formou odpočinku, a přesvědčuje mě, že můžu milovat aktualizace.
Kdysi bylo naše randění malou sportovní senzací. Jednou o nás dokonce vyšel článek s titulkem “Zátopkovi z Harrachova“, což dodnes nechápu, protože z Harrachova nejsme ani jeden a geniálním Zátopkovým nesaháme ani po vyběhané mozoly na patách. Po třech letech, z nichž jsme vzhledem k oboustranné marné snaze udělat díru do lyžařského světa stravili společně všehovšudy měsíc, měla náš vztah prověřit první partnerská dovolená. Myšlenku na “šťastně až do smrti“ jsme měli oba, jen jsme k ní přistoupili odlišně. Zatímco já snila o svatebním dortu, on osnoval, jak mi dá kopačky. Naštěstí není spontánní typ a místo kopaček jsem dostala spoustu času na zvrat. Pátý rok mohl být zlomový. Noční výběh na tenerifskou sopku by byl tutovka. Namísto pokleknutí v růžovém oparu vycházejícího slunce si však ten mizera sedl na šutrák, sundal z rukou děravé fusekle suplující v mrazivé noci rukavice a z batohu vytasil štangli salámu. Po mojí promoci o pár měsíců později mě vzal do Paříže na koncert. Domněnka, že mě tam bere proto, aby mě před padesáti tisíci diváky požádal o ruku, mi vynesla titul Naivka roku. Šestý rok jsem propadla panice, že se mě přítel drží pouze z psychopatické touhy mě zabít. Proč by mě jinak tahal opuštěnou karibskou džunglí a vyhrožoval při tom nákupem mačety? Po sedmi letech se nám narodil syn a bylo jasné, že aspoň za tyhle jatka si ten prstýnek zasloužím. Když jsem mu však z JIPky po akutním císaři sjetá morfinem a dojetím poslala smsku, že ho miluju, přišla mi z cizího čísla v odpověď mmska ochlasty vzdáleně připomínajícího našeho čerstvého tatínka, kterak narvaný v kufru auta mezi prázdnými lahvemi míří za další bujarou kalbou. Po druhém akutním císaři o další tři roky později jsem už prsten nevyhlížela. V hlubokém dojetí jsem však vděčně přijala alespoň glycerinovej čípek, co mi můj šampion vybral v lékárně.
A pak to přišlo. Zastihl mě zcela nepřipravenou v dětském pokoji při ukládání syna. Klečela jsem já. „Vezmeš si mě za ženu?“ zahřímal muž mého života a synek skákající po posteli spustil pronikavé houkání hasičů. „Myslíš za muže?“ „Ný Ná Ný Ná.“„No jo vlastně.“ „Ný Ná Ný Ná.“ „Kryštofe, tohle je důležitý. Vždyť já se konečně budu jmenovat jako ty,“ pohladila jsem s plovoucíma očima to znuděné mládě. „Taky budeš Klyštůfek?!“ oživil svůj zájem o věc a přestal nýnat.
Vyvalte Sudy, konečně se budu vdávat! Ale víte jak, je to jenom formalita, tak se z toho nepo.. .
Pro Ona Dnes
