Poslední ohlédnutí za olympiádou v Soči aneb pokorné přiznání k nečekanému vzplanutí citů k ruskému optikovi.
Občas se tváříme, jako že je nepotřebujeme. Zvlášť, když na návštěvě dělají ostudu děravými fuseklemi, v autě nám od volantu zběsile rvou mapu z ruky, nebo když kolegyni obdivně chválí nové vlasy a úspěšnost ještě novější diety, zatímco zevnějšku vlastní partnerky si všimli naposled loni v létě. Někdy je ale hora testosteronu opravdu to jediné, co nás může spasit.
Znovu přehodnotit postradatelnost mužů mě donutil incident s ruskou telefonní kartou, která se měla na celý měsíc stát hlavním zprostředkovatelem mého kontaktu s okolním světem během olympiády v Soči. Jakmile jsme se armádním letounem snesli na kavkazskou zem a po displeji se mi rozeběhla azbuka, věděla jsem, že už není cesty zpátky. V autě cestou do hor jsem vyfasovala pracovní SIM kartu. Dychtivá po příslušnosti k ruské síti jsem ani nečekala, až zastavíme a natěšeně rozloupla obálku. Když jsem rozebrala telefon na kusy a uchýlila se k výměně jeho srdce, vyrazila mi nedostavěná silnice to staré, české z ruky. Ve stejný okamžik, kdy česká SIMka zapadla kamsi pod sedačku, zapadla ta ruská do mého chytrého telefonu. Škoda, že nemá i chytrou majitelku. Plastového rámečku, který jsem iniciativně odstranila dřív, než byla porovnána velikost karty a díry v ´mabilniku´, jsem si všimla až poté, co ta mikromrcha nenávratně zmizela v útrobách aparátu. Českou kartu jsem z pod sedačky vydolovala. Ruskou z černé díry nikoliv, což znamenalo jedině to, že i přes vysoké pracovní nasazení a počáteční nulovou orientaci v olympijské věci jsem totálně mobilně nedostupná, protože jsem svým nerozvážným činem odstavila i telefon.
Klidná a vyrovnaná jsem opatrně začala vábit zaseklou kartu kouskem složeného papíru. Když jsem se ve dvě ráno s rozmazaným viděním a špičkovým švýcarským nožíkem, vraženým hluboko do mobilu snažila narovnat zkroucenou páteř, věděla jsem, že je zle. Na posteli, stole a podlaze ležela roztažená celá manikúra, zkroucené sponky, párátka, v polštáři vražená vidlička. Od vypadnutí ze spojení se světem uběhlo deset hodin. A já chtě nechtě musela přistoupit k žebrání o pomoc. Všech mých desest spolubydlících bylo mužského pohlaví, takže jsem si od toho slibovala hodně. Hned ráno jsem telefon společně se žalostným výrazem předala Honzovi, ale ten do ztracené SIMky akorát dvakrát bodnul nůžkami a krčíc rameny zase zmizel. Jirka mě politicky politoval (ale jinak do prekérní situace nezasáhl), Martin dělal, že hledá pinzetu (jak kdybych to s ní už nezkoušela), Mirek s kuchyňskou kudlou v ruce prohlásil, že až se to vyndá, stejně to nebude fungovat, protože kov na kov je holý neštěstí a Pepa mě večer odvezl k prodejně mobilů, která už byla zavřená. Po zoufalém zabušení na sklo nefunkčním mobilem mi Galina za pultem na dobrou noc pohrozila pěstí. Další den jsem s kartou, kterou četné pokusy o vysvobození akorát pootočily a zarazily do přístroje ještě hlouběji, navšívila železářství, neboť jsem uznala, že lepším řešením bude telefon ještě víc rozebrat a tu hříšnici vyklepnout. Ze dvěří mě vyprovodil smích prodavače, který se při pohledu na pidišroubky a pidiženu dožadující se jejich povolení, zmohl jen na „nět, nět“ a oplzlé naznačení rukama, jak velký má šroubovák. Při opětovné návštěvě prodejny s telefony už se mi aspoň snažili pomoct - nutili mi nový mobil. Zarputilé kroucení hlavou a hysterické třepání ´mabilnikem´ mě dovedlo až do bytu prodavačky, která můj poškrábaný telefon vložila do rukou a svěráku svého muže Vasji. Zase nic. Když mi i v hlavním media centru oznámili, že s tak malými šroubky se musím vydat někam k Moskvě, utrpěla moje představa o zemi netušených možností výrazné trhliny.
A pak se celá ubrečená ženu po kolonádě mezi olympijskými vesnicemi a přemýšlím, k čemu na hrách coby manažerka komunikace bez možnosti komunikace budu a v tom mě osvítí neonový nápis OPTIKA. Vlítnu tam jak ve snu a prodavače za pultíkem málem chňapnu za flígr. „Umíte to?“ tážu se agresivně a je mi jedno, že se za mnou šikuje ochranka. „Da,“ odvětí klidně Rus a ve vteřině skáče po skleněném pultu rozšťouraná SIMka. Šroubovákem, o kterém se mi dvě noci po sobě zdálo, dává mobil zase dohromady. Půl minuty a šmitec, cítím podivné prázdno. Kdyby mě ochranka nedržela za loket, skočím optikovi kolem krku a dám mu pusu. Funkčnost SIMky, mobilu i mě byla překvapivě zachována a po třech dnech jsem se vrátila mezi živé. Zase mě zachránil chlap. I když na začátku bych tomu teda nevěřila.
