Jsem obyčejná holka z hor, která má víc koníčků, než je schopná zvládnout. Žiju víc ve snech než v realitě, občas jsem melancholická, často paličatá a někdy se směju až chrochtám. Miluju kyselý okurky a sníh, nesnáším drobky v posteli, přitahuje mě umění a odpuzuje Dan Nekonečný a Facebook. Přála bych si, aby mě lidi brali přesně takovou a nepletli si mě pořád s někým, kdo nejsem.
Zvoní telefon. Stoupám si na špičky a svoje ucho pečlivě lepím na staré sluchátko. „Dobrej den, paní Sudová, máte tam někde syna?“ „Dobrý den, já ještě děti nemám, je mi teprve dvanáct,“ pípám na druhé straně aparátu. „Ježišmarjá, nezlobte se, to ten hlas….manžela?“ „Už jsem vám říkala, že je mi teprve dvanáct?“ „Hehehi jsem já to ale káča, máš tam tatínka, holčičko?“
Takhle nějak vypadal běžný telefonní hovor mého dětství. Mamka mi vždycky vštěpovala, že každá duše světa je jedinečná a nenahraditelná, ale místo originální bytosti si už léta připadám spíš jako zcela nahraditelná, univerzální sekretářka. Od té doby, co existuje mobil, je to lepší, ale stejně nemám pocit, že by byla moje identita vždycky pevně a jasně ohraničená. Na to, že hlasově nahradím celou ženskou větev naší rodiny, už jsem si zvykla, ale co to ostatní? Radostné zvolání „Celá maminka!“ už mi trochu leze na nervy. „Ty lejtka, ručičky…a ten hrudníček!“ Ségře přece taky nikdo neříká, že je celá tatínek. A právě s ní si mě lidi pletou prakticky pořád. A to máme přitom shodné možná tak příjmení, počet končetin a absenci koulí…a život strávený na lyžích.
Když jsem poprvé přijela na svěťák, sesypali se na mě všichni její kámoši a já nabyla dojmu, že být nováčkem je super. Ve chvíli, kdy kámoši zjistili, že já jsem já a ne ona, jsem toho samého dojmu zase pozbyla a trvalo rok, než mi začali říkat mým vlastním jménem. Do té doby jsem byla prostě „Nikola´s sister“. A od té doby do světa vykřikuju, že jsme dvě. Jenže ten svět mě neslyší. Každou chvíli na mě někdo vybafne. „Hele, že ty seš ta slavná lyžařka…ta, ta..Sudová!“ A už tahá propisku a vyhrnuje triko (přijde mi to ujetý, ale nejvíc lidí skutečně touží po podpisu přímo na kůži). Automaticky odpovídám: „Já jsem jenom ségra tý slavný lyžařky, ale klidně se ti podepíšu.“ „Tak ty nejsi Nikolka?“ ptá se zklamaně a chvatně strká triko do gatí. „Ségra..,“ říkám si už pro sebe a dívám se za dalším zdrhajícím fanouškem, který šlápnul vedle. Podobné scény zažívám tak často, že už mi ani nepřijdou vtipné.
Co mě ale stále ještě baví, jsou mylné telefonáty novinářů. Ve chvíli, kdy je odhaleno, že nejsem ta, se kterou chtějí mluvit, pro ně nastává bolestné rozhodování. Buď se spokojit s názorem poněkud chabější, i když pořád „Sudové“ lyžařky a nebo na mně vyloudit číslo Nikoly, které ale nevydám, i kdyby mě sebemučivěji lechtali v podpaží labutími pírky. Musím říct, že někteří jedinci jsou hodně vynalézaví a jejich vlezlost je přímo dechberoucí. Nejlepší jsou zoufalci s taktikou: „Když nedáš číslo, tak koukej navalit aspoň šťavnatej drb.“ Umím být hodně nepříjemná a myslím, že v novinářských kruzích už platím za největší sportovní megeru v Čechách.
Se ségrou jsme asi jediná nesrostlá siamská dvojčata na světě, ale ani ta Guinnessovka to nechce.
A minulý týden dostala moje věčná snaha o zachování vlastního JÁ další ránu. Přišel ke mně spolužák a s ruměncem ve tváři vykoktal. „Šári, já nevěděl, že jsi ta slavná lyžařka, to je fakt bomba!“ To bylo MOJE jméno! Skromně jsem sklopila oči a on nemilosrdně pokračoval. „Už jsem se všem pochlubil, že sedím v lavici se Šárkou Záhrobskou!“
