Zdravotní pojištění nebo zdravotní daň

Veřejné zdravotnictví nelze nazývat zdravotním pojištěním a povinné odvody do tohoto systému jako pojistné, a to ať se na tento druh kvazi pojištění díváme z jakéhokoliv úhlu pohledu

Odvozuji to z těchto faktů:

1) Pojistitel (zdravotní pojišťovna) nemá svobodnou vůli stanovit vlastní metodikou míru rizika vzniku nemoci, či úrazu a toto riziko ocenit výší  pojistného

2) Pojištěný nemůže vlastními preventivními opatřeními které zmenšují  míru rizika vzniku nemoci, či úrazu  sjednat slevu na pojistném za dlohodobě "bezeškodní" průběh. Systém staráš se o sebe a máš tak menší nároky na zdravotní péči přináší slevu, nestaráš se o sebe nebo se vystavuješ působení rizikových faktorů nemoci či úrazu znamená  zvýšení pojistného tvoří standardní kriterium pro stanovení výše pojistného u všech druhů skutečného zdravotního pojištění

Výše "pojistného" a rozsah pojištění tak není výrazem svobodné oboustranné vůle pojištěného a pojistníka (pojišťovny), ale jeho výše i rozsah pojistného krytí jsou dané zákonem jako konstanta, kterou nemohou obě strany vztahu nikterak  ovlivnit

3)Mezi pojišťovnou a "pojištěnými" občany není uzavřen obvyklý smluvní vztah jehož nedílnou součástí jsou pojistné podmínky, stanovující  závazné mantinely pro výplatu pojistného plnění, nejsou sjednány závazné výluky z pojištění a co  naprosto degraduje formu tohoto pseudopojištění je absence sjednané výše maximálního plnění v případě vzniku pojistné události (úraz/nemoc)

4) Ve vztau mezi pojištěným a pojišťovnou  naprosto chybí smluvně sjednaný rozsah vzájemných práv a povinností, například v pojistných podmínkách, jakož i chybí jasně definované sankce za jejich nedodržování.

Takže hovořit  o veřejném zdravotním systému jako o zdravotním pojištění považuji za absurdní!

Je svobodnou vůlí každého se o své zdraví starat, či nestarat. Ale už není svobodnou vůlí člověka, který se o své zdraví staral, přispívat se svých daní (povinný odvod do státního rozpočtu ať se tváři jakkoliv je vždy daní) na léčení neduhů, které si svou nezodpovědností způsobil někdo sám.

Stejně tak považuji za nesprávné, že jsou z povinného pojištění hrazeny úrazy, či nemoci způsobené při provozování rizikových činností.Ty by měly být součástí dobrovolně placeného pojištění "nadstandardu" stejně tak jako pokoj s televizí nebo ručně kovaný kyčelní kloub a ne být součástí povinného veřejného zdravotnictví.

Pro uklidnění situace která vznikla naprosto chybným postupem Ministerstva zdravotnictví při zveřejnění plánů na zdravotní reformu je potřeba něco urychleně udělat a ne  jen arogantně "prohlasovat" zvýšení spoluúčasti pacientů ve Parlamentu ČR a nazvat to reformou zdravotnictví

Doporučoval bych zpočátku zvolit opačný přístup než zvolilo Julínkovo, ale i Hegerovo ministerstvo. Nikoliv nejprve komplikovaně sestavovat obsah tak zvaného standardu  veřejného zdravotního pojištění což je práce v podstatě sysifovská, protože se vlivem rozvoje metodiky léčení různých chorob související s rozvojem zdravotní vědy bude muset neustále měnit, a pak teprve upravovat rozsah tak zvaného "nadstandardu", ale bylo by daleko jednodušší a pro levici věřím i průchodné naopak stanovit, co je z povinného zdravotního pojištění vyřazeno jako nestandard.

Co by mělo být, dle mého názoru hned v první etapě součástí selektivního vyřazení z  veřejného zdravotního systému:

Zejména bych začal tím, že bych vyřadil z povinného solidárního  veřejného zdravotnictví  rizikové sporty jako jsou  horolezci, potápěči, auto/moto závodníci, freestylové lyžování, rafty, všechny druhy  sportovního  létání a provozování všech forem vrcholového sportu. Rovněž by měly být vyřazeny úrazy způsobené na pouťových atrakcích a při různých adrealinových zábavách. Na druhé straně však musí být umožněno těmto sportovcům i provozovatelům  různých "zábav" uzavřít soukromé připojištění  rizika vzniku nemoci, či úrazu při těchto činnostech.

Dále musí být ze sytému solidární veřejné zdravotní péče vyřazena  léčba narkomanů i alkoholiků,  poškození zdraví pachatelů úmyslných trestních činů, jakož i újmy na zdraví způsobené svobodnou vůlí poškozeného jako jsou sebevraždy a pokusy o ně,rovněž i všechny formy demontrativního sebepoškozování nejsou-li následkem prokazatelné psychické poruchy

Vyřazení přehnaně rizikových faktorů, které výrazně zvyšují riziku nemoci nebo úrazu okamžitě ušetří mnoho miliard v systému veřejné zdravotní péče a odsune do pozadí ožehavou diskuzi o nutnosti zvýšení spoluúčasti pacientů, zejména sociálně  ne vlastní vinou oslabených, jako jsou důchodci a invalidé.

Na veřejnou diskuzi bych předal veřjenosti otázku  zda ze solidárního veřejného zdravotnictví vyřadit  léčbu kuřáků a alkoholiků, kteří i po upozornění lékařů odmítají přestat se svými zlozvyky a stejně tak zda se má z veřejného zdravotnictví hradit léčba sekundárních následků otylosti, popřípadě anorexie u lidí, kteří se odmítají ze svého neduhu léčit podle doporučení dietologů.

Samozřejmostí bude muset být i jasná definice veřejného zdravotnictví jako ne-pojištění kde vztah mezi poskytovatelem úhrad za zdravotní péči a příjemcem (nemocným) není upraven smlouvou, ale zákonem. A naopak nazvat  pojištěním jen tu část zdravrotní péče,jejíž rozsah i způsob úhrady je výhradním soukromoprávním vztahem mezi pojišťovnou a pojištěným. Možná  pak budou cíle i způsob provedení zdravotní reformy  srozumitelné i těm občanům, kteří žijí v domnění, že povinné veřejné zdravotnictví léčí "zadarmo"  prostřednictvím nejluxusnějšího  zdravotního servisu.

Věřím, že když bude  (spolu se změnami zákonů o zdravotních pojišťovnách), nejprve etapovitě zahájena restrukturalizace veřejné zdravotní péče i zřetelné oddělení na zákonně povinnou část a  smluvní, a teprve potom řešit spluúčast pacientů v systému solidárního veřejného zdravotnictví, bude mít reforma větší pochopení i levicově orientované části veřejnosti.