Británie je stále členem EU, na což se nějak zapomíná

Účelem mého článku je objasnit některá fakta, týkající se momentálního vztahu Británie k EU a ukázat na naprosto nemístné jednání unijních špiček směrem k Británii.Jednání zejména Junckera, je přímo ukázkovou ilustrací arogance.

Jako mnohokrát v historii se ukázalo v pravém světle na jednání unijních špiček, že jakmile se absolutističtí  vládcové cítí ohrožení, okamžitě abstrahují vše, co  dosud proklamativně prohlašovali za princip výkonu své moci. Vedoucí politici EU tak odhalili dlouho jimi maskovaný fakt, že  demokracie v EU dostává na frak.

O ustanovení Lisabonské smlouvy, která upravuje proces umožňující z EU vystoupit, se hodně píše, ale málo kdo zná přesný popis tohoto procesu.  Proto považuji za nutné, článek LS upravující tento proces  citovat z oficiáního překladu Lisabonské smlouvy a umožnit tak každému  jeho znalost

Možnost vystoupit z EU  Lisabonská smlouva výslovně  upravuje  článkem 50 SEU

1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 SFEU (tj. podrobný postup sjednávání a uzavírání smluv s 3. zeměmi a mezinárodními organizacemi). Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty. (tzn. k dohodě nemusí dojít + nevyžaduje se svolení ostatních čl. států k vystoupení)

4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.

Co z toho vyplývá:

1)     Referendum, kterým se rozhodli obyvatelé Velké Británie (dále jen GB) doporučit vládě, aby zahájila proces směřující k vystoupení GB z EU, je zcela interní záležitost GB, která aktuálně nijak neovlivňuje  podmínky členství GB v EU. 

2)     Pokud je známo, tak vláda GB ještě neoznámila oficiálně záměr své země z Unie vystoupit  a tedy do  okamžiku, kdy neoznámí předepsaným způsobem Evropské radě záměr GB  z Unie vystoupit, je GB stále řádným členem EU se všemi právy i povinnostmi.  Z toho jednoznačně i vyplývá, že dokud neprojeví zcela jasným způsobem vláda GB, že se GB rozhodla z Unie vystoupit, nemůže být ani uplatněn odstavec 4) předmětného článku LS, který omezuje právo členské země podílet se na jednáních a rozhodnutích Evropské rady a dalších orgánů EU. Z tohoto pohledu jednání, které svolala Merkelová a vyloučila z něho Camerona, je zcela jasně diskriminující. Je mi záhadou, proč se s tím Cameron smířil.

3)     Klidně se může stát, i když je to značně nepravděpodobné, neb GB má jiný přístup k demokratickému rozhodování v souladu s projevenou vůlí svých občanů, než například vláda České republiky, že vláda GB se rozhodne, že vůli občanů respektovat nebude a postup podle článku 50 LS nevyužije. Neumím si představit, jak by se odčinilo vše urážlivé, co představitelé EU, v období po britském referendu  vůči těm, kdo v orgánech EU zastupují GB, učinili.

Můj subjektivní názor, který jsem si  z jednání členů Evropské komise, a zvláště jejího předsedy pana Junckera  a německé kancléřky Merkelové udělal je, že Brusel i Berlín názorně předvedli, že jejich čelní politici přistupují k členským zemím EU jako ke svým državám a moc se neliší od způsobu jednání, které provázelo vztahy koloniálních mocností ke svým dominiím. Měli bychom si z toho vzít ponaučení a neoddávat se představě, že EU je vedena politiky, kteří jednají v souladu s demokratickými principy a budou někdy respektovat vůli občanů a vlád členských států, zejména těch méně významných, jako je Česká republika.

P.S. Omlouvám se za "podivnosti" v textové úpravě znění článku 50. Je to tím, že v zájmu shody s oficiálním  překladem, jsem znění článku z materiálů vlády ČR raději okopíroval a neumím provést korekturu.