Somálsko, Afganistán, Libye nebo Evropa…jednou zvolit budeme muset

Někteří blogeři svými úvahami o humanitární pomoci Somálsku otevřeli Pandořinu skříňku

Vyznívá to zcela zřetelně z rozsáhlých diskuzí, které se pod jejich články rozvinuly. Rozsáhlé analýzy humanitární pomoc podporují, na jedné straně, na druhé straně stejně obsáhlé příspěvky, které naopak pomoc razantně odmítají  se střídají se vzájemným napadáním diskutérů, kteří se svým názorem zrovna netrefili do názoru jiného diskutéra na danou věc. Z obrovského počtu diskusních příspěvků a emocí z nich vyvěrajících lze však usoudit jedno: Téma humanitárních pomocí, respektive téma jakékoliv pomoci, či nepomoci obyvatelům strádajících zemí třetího světa je téma velice žhavé a pro mnoho diskutujících tak říkajíc je to téma velice osobní.

Nezastírám, že jsem byl také aktivním účastníkem těchto diskuzí, protože toto téma zda pomáhat a když ano, tak jak mi už dlouho nedopřává, obrazně řečeno, dobrého spaní.

Začalo v době, když jsem byl pasivním svědkem masakrů ve Rwandě a naslouchal názoru člověka, který tam žil 30 let,  o dávných kořenech nenávisti mezi Húty a Tutsii. Velmi mi utkvěl v paměti jeho závěrečný názor: Kdyby se do staletých vztahů mezi těmito kmeny nemíchali jejich bývalí kolonizátoři a kdyby se do vytyčení hranic mezi středoafrickými státy nemíchala OSN tak by  se zde občas válčilo, jak je v těchto krajích staletým zvykem, k nějakým obětem by došlo, ale k takovému masakru by rozhodně nedošlo.

O vzniku dalších pochybností o účelnosti bezmyšlenkovitě poskytované humanitární pomoci mne navedly slova bývalého koordinátora humanitární pomoci Bosně, které pronesl v úzkém kruhu na konferenci o Bosně, cca dva roky po ukončení konfliktu: Kdyby se poskytovala humanitární pomoc účelně tak, aby nesloužila hlavně k zajištění potravin pro vojáky obou stran, tak by konflikt trval o dva roky méně a bylo by i méně obětí.

Napadla mne i tato paralela: Kdyby Evropa v období třicetileté války dostávala od UFOnů  humanitární pomoc,  vojáci obou válčících bloků by neumírali hladem a obyvatelstvo Evropy by nebylo zdecimováno hladem a nemocemi…jak dlouho by asi vzájemné  vybíjení protestantů s katolíky ještě trvalo?

V této souvislosti  se mi honí hlavou otázka: Proč největší tíhu humanitární pomoci poskytované převážně muslimským státům nese Amerika a Evropa a nikoliv daleko bohatší státy jako je Saudská Arábie, Kuwait, SAR apod. Proč největší díl pomoci Thajsku a Indonésii přišel z Evropy a Ameriky a nikoliv z bohatého Singapuru nebo Číny.

A tak mi napadlo, zda to není výslednicí toho, že náplň pojmů „humanita“, „soucítění“ , „solidarita“ nemá v křesťanských zemích s antickou kulturní tradicí zcela jinou hodnotu než má v zemích nekřesťanských, zejména muslimských. A pak následovala další úvaha: Proč si my, příslušníci křesťanských zemí Evropy a Ameriky pořád  namýšlíme, že máme z titulu našeho odlišného vnímání humanity každému pomáhat aniž by mnohdy o to příjemci této pomoci většinově  stáli. Forem, jak nám příjemci této pomoci děkují je známo hodně. Od vraždění lékařů a zdravotníků v Somálsku, Kongu, Sieře Leone z namátkově vybraných Afrických zemí, po střílení na kolony s humanitární pomocí v Afganistánu.

Do mých úvah zasáhl také jeden kamarád, sám se označující jako „Bývalý naivní humanitární pracovník“. Ten vyslovil názor, že humanitární pomoc,  jak je většinově Evropany prováděna je jen kolonialismus naruby. Obojí je z hlediska skutečných potřeb tamního obyvatelstva špatné.

Hugo Enomiya Lasalle byl jezuitský misionář působící mnoho let v Japonsku. Na otázku jak je možné, že se stal jedním z neuznávanějších Mistrů Zenu odpověděl: „Jestli chceš kulturně odlišnému národu pomoci najít pravdu, musíš nejprve bezpodmínečně přijmout  zvyky jejich kultury v celé její rozmanitosti a pak mu porozumíš. Přijmout z cizí kultury jen to, co ti vyhovuje a ostatní části její přirozenosti se snažit přeměnit podle svého přesvědčení znamená jen chaos a utrpení“.

Jsem přesvědčen, že  Evropa i Amerika stojí před volbou a to ne nepodobnou volbě Sophie, hrdince známého psychorománu Williama Styrona. Budeme se muset rozhodnout, zda i nadále šířit  naše ideály solidarity a humanity do světa cizích kultur bez ohledu jak je přijímána nebo raději věnovat veškeré úsilí k tomu, aby i nadále byly naše ideály v platnosti alespoň v Evropě a Americe. Myslím si, že nás to mnohé bude bolet, jako to bolelo Sophii když musela volit mezi svými dětmi, kdo půjde na smrt, protože my křesťané považujeme všechny lidi za své děti a bratry, ale je to , dle mne, volba nevyhnutelná. Jen důslednou obranou našich  hodnot v našem prostředí všemi prostředky  můžeme zachránit naši civilizaci před zánikem.