SOCIÁLNÍ STÁT ANO, ALE VÝRAZNĚ REFORMOVANÝ

Pojem „sociální stát“  pro jehož označení se již vžil anglický termín „welfare state“ nemá a ani mít nemůže konkrétní vymezení. Zcela zákonitě se o náplň tohoto pojmu vedou dlouholeté ostré spory mezi pravicí a levicí, mezi liberály a konzervativci i socialisty a všemi ostatními

Jistým faktem, který nemohou popřít ani nejzarytější odpůrci sociálního státu je, že model moderního sociálně tržního hospodářství , jehož otcem byl křesťanský demokrat  Ludwig Erhard, pomohl, po zdolání velkého odporu levice, velmi rychle Západnímu Německu překonat poválečnou krizi a nastartovat německý hospodářský zázrak (deutschen Wirtschaftswunders).

Erhardův model sociálního státu  stál na tomto základním  předpokladu:

Každý občan je povinen  zapojit se do společenské dělby práce podle svých fyzických a duševních předpokladů a stát je povinen každého, kdo toho není objektivně schopen, zabezpečit tak, aby nezůstal bez prostředků.

V době celoevropského hospodářského vzrůstu narostla síla evropské levice, která původní Erhardovu myšlenku sociální státu založeného na rovnováze práv a povinností mezi občanem a státem přetransformovala do polohy v jaké je vnímána dnes a to, že  v sociálním státě  vláda přebírá plnou zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů. Výsledkem  je,  že socialistický model vše zajišťujícího státu vyprodukoval generaci občanů jejichž velká množina spoléhá při zajištění svého příjmu  pouze na státní podporu místo toho aby své veškeré úsilí věnovala k zajištění svých individuálních potřeb samostatně.

Individuální odpovědnost občanů za svou  sociální i ekonomickou úroveň  života je v socialistickém modelu „sociálního státu“ potlačena a stát jako celek postupně, ale jistě ztrácí svou dynamiku..

I největší zastánci levicových názorů na obsah pojmu „sociální stát“ musí připustit (nejsou-li svázání socialistickými dogmaty) , že idea státu opatrovatele je dále neudržitelná.

Takže otázkou dneška se stalo nikoliv to, zda globalizace, permanentně se projevující celosvětové krize, obrovské státní dluhy, nástup nových dravých ekonomik a jistá sociální rozmazlenost občanů Evropy zcela demontuje myšlenku o prospěšnosti sociálního státu, ale aktuální otázkou pro levici i pravici, liberály i konzervativce je, zda jsme schopni vést vzájemně respektovanou diskuzi o tom, jak sociální stát transformovat, aby odpovídal současným podmínkám světového vývoje a mohl tak efektivně uchránit občany před novými , zatím jen tušenými riziky.

Výslednicí diskuze o  nové koncepci „sociální státu“  musí být nalezení nové rovnováhy mezi státem, trhem a občany. Stát na jedné straně nesmí rezignovat na zajišťování klíčových veřejných sociálních služeb (zejména v oblasti zdravotnictví, péče o seniory a zdravotně postižené,vzdělání, bytová politika), ale na druhé straně je nezanedbatelnou úlohou státu, aby pomocí důsledně selektivní sociální politiky naučil své občany, jak si počínat při zajištění svých ekonomických a sociálních potřeby bez jeho pomoci.

Domnívám se, že návratem k Erhardovu modelu „sociálního státu“ ve kterém stát na sebe bere odpovědnost pouze za to aby  se občané, o kterých nelze z objektivních důvodů (zejména věk a zdravotní hendikep) předpokládat  že se o sebe mohou postarat sami  nezůstali bez prostředků na zajištění důstojného života  a na druhé straně se stát zcela oprostil od své pseudoodpovědnosti za existenční podmínky občanů, kteří se odmítají zapojit do společenské dělby práce. Budou-li k transformaci socialistického modelu sociálního státu  mít evropské vlády odvahu (samozřejmě spolu s opuštěním teze o udržitelnosti evropského multikulturního prostředí) , tak se  postupně utlumí extrémní sociální napětí, kterého jsme v současnosti svědky v celé Evropě.