Tak jsem se dočetl, že už jsme se dostali na pomyslnou bednu i v počtu zemřelých v poměru k počtu obyvatelstva. Před námi je už jenom Argentina. Jak je to možné?
S druhou vlnou pandemie se potýkají všichni, ale všichni jsou více méně v peletonu. Jen my jsme se urvali a jsme před ostatními daleko v čele. Jak to? Nedovedu si to vysvětlit jinak, než tím, že jsme něčím z negativního hlediska výjimeční. Jako jediní na světě máme totiž firemní řízení.
Já ovšem firmám z důvodů předběžné opatrnosti, nikdy moc nevěřil. Především jsem nikdy nevěřil, že by jakákoliv úspěšná firma dbala o mé dobro. Každý rok mi chodí od mé banky blahopřání k narozeninám, ale nemyslím si, že to šéf banky, který je dole podepsán, dělá z lásky. Myslím si, že o mé existenci ani neví. Hypoteční banka mi pravidelně děkovala za mou věrnost a občas mi poslala i láhev červeného vína. Když však skončilo pětileté fixační období, tak mi oznámili, že na dalších pět let mi zvyšují úrok o dva procentní body. Když jsem využil možnosti jednorázového splacení, poslali mi nabídku, která se neodmítá. Snížení úrokové sazby o více než tři procentní body dolů. To víno pro věrného klienta by mne stálo několik desítek tisíc navrch. Když jsem jim dal kopačky, najednou šla cena dolů. Můj dodavatel elektrické energie mi poslal návrh smlouvy, která by mi zajistila fixaci současné ceny na příští dva roky. Když jsem nezareagoval, ozvali se, že už mi končí lhůta k akceptaci jejich nabídky. Tak rádi mne přece nemají, byť jejich mateřská starostlivost je opravdu až dojemná. Nedal jsem se zlomit. Přešly měsíce a hele, došlo k snížení cen elektrické energie. Takový je ovšem život. Aby byla firma úspěšná, musí mít především ráda sebe a nikoliv svého zákazníka. Proč by měla dávat zbůhdarma slevy svému věrnému bambulovi, když se evidentně nechystá utéci ke konkurenci.
I z těchto důvodů jsem nikdy za svou nepřijal myšlenku, že se stát dá řídit jako firma. Už z toho důvodu ne, neboť stát není podnikatelský subjekt, neboť si tiskne peníze a zároveň mu primárně ani nejde o zisk. Tím netvrdím, to už jsme světu ukázali, že nelze při řízení státu používat ryze firemní postupy. Ze začátku ten náš český experiment či lépe „česká cesta“, o které se v posledních dnech mluví i ve světovém tisku, vypadal dobře. Jsem dalek toho, abych hledal přesné důvody, proč i při té celosvětové mizérii jsme fakticky bezkonkurenčně nejhorší na světě. Všude jsou s druhou vlnou pandemie problémy, ale že budeme horší než státy s obrovskou hustotou obyvatelstva a mamutími městskými aglomeracemi s no go zónami, to jsem, ač skeptik, opravdu nečekal. K řízení státu jako firmu jsem důvěru neměl, ale že bude krizové řízení tak chaotické, to jsem rovněž nepředpokládal. Hlavnímu šéfovi země není rozumět. Jeho slova a věty připomínají náhodně rozsypaný čaj. Rétorický um sice nerozhoduje o konečném úspěchu, ale o náladě určitě. Není nic staršího než včerejší noviny se říká. U nás platí, že není nic staršího než hodinu stará informace o nových protiepidemických opatřeních. Já je ale budu poctivě plnit, i když jsem tuhle partu, která učinila tu naši „českou cestu“ celosvětovým postrachem, nevolil.
