Soudce s paranormálními schopnostmi nemá v justici co dělat.

 Kdyby se někdo z novin dozvěděl, že v obvodu jím vedeného krajského soudu přes dvacet let vynášel rozsudky člověk, který spíše patří do rukou psychiatra, mohlo by to zlomit vaz i jemu samotnému. Začal se bát sám o sebe.

Chata u Vranovské přehrady byla typickým reliktem šedesátých let minulého století. Bez elektřiny,nejbližší voda z několik set metrů vzdálené studánky, klasická latrína. Atraktivní bylo jen její příslušenství - malá pramice uvázaná u sotva dvacet metrů vzdáleného břehu. S dřevěnou chatou ho nespojovaly žádné vzpomínky. Patřila manželčiným rodičům. Když zemřeli, chtěl chatu prodat, ale žena nesouhlasila a tak ji přes léto alespoň pronajímali rybářům. Teď však byl podzim a chata byla prázdná. Když vešel dovnitř, srdce mu začalo prudce bušit. Bál se, i když mu zdravý rozum napovídal, že je to všechno jeden velký nesmysl.

Všechno začalo před pár dny, kdy si na odpoledne pozval k vytýkacímu pohovoru JUDr. Komárka, na jehož konci, jak doufal, ho přesvědčí, aby dobrovolně odevzdal svůj soudcovský talár. JUDr. Komárek sice byl velký potížista a neskutečný samorost, ale zároveň z něj čišela jakási zvláštní bezbrannost. Nikdy nehájil sám sebe, ale vždy jen věc, o kterou mu šlo, jakkoliv byla nesmyslná. Věděl, že když mu umožní čestný odchod s dobrým hodnocením a náležitou odměnou za vykonanou práci, nabídku, aby se vzdal soudcovské funkce, přijme. Jiný by se nezalekl hrozby kárného řízení a negativního mediálního ohlasu, ale Komárek vzdorovat nebude. Znal ho dobře. Oba přišli do justice skoro současně. Čekatelskou praxi si odsloužili ve společné kanceláři. Na pravidelných ročních krajských školeních tvořili neodmyslitelnou dvojici. Sdíleli spolu slasti a strasti začínajících soudců. Inu divoké devadesátky v kolabující justici. Ale to bylo dávno. Zatímco Komárek zůstal řadovým trestním soudcem na okrese, on se brzy vyšvihl na krajský soud a nakonec se stal soudním funkcionářem s perspektivou dalšího postupu. Komárek si naopak brzy vysloužil pověst tvrdohlavého podivína, kterého neměli rádi ani advokáti, ani státní zástupci a už vůbec ne nadřízený odvolací senát. Neuznával, často až opovážlivým způsobem, žádnou autoritu, i kdyby to byl i sám nejvyšší soud. V některých případech byl absolutně neoblomný a pak nezbývalo nic jiného, než aby mu byla věc odebrána a přidělena jinému soudci. Postupem času se stávala situace neúnosnou a musela se radikálně řešit.

Přesto nečekal, že se Komárek složí až tak rychle. Stačilo, aby mu hned na začátku stroze oznámil, že na celém krajském soudu se nenašel ani jeden, který by se ho zastal. Pokud bude chtít situaci hrotit a vyprovokovat kárné řízení, zůstane úplně sám. Určitě za svou soudcovskou kariéru učinil pro justici mnoho dobrého, podržel ji v době, kdy z ní ostatní hromadně utíkali za většími penězi do advokacie. Může odejít se ctí, anebo zůstat s hanbou....

„Honzíku zadrž“, přerušil ho. „Určitě máš mustr, jak požádat prezidenta o zproštění soudcovské funkce..“

„To mám.“

„Než ti to ale podepíši, věnuj mi půlhodinku času.“

Podíval se na hodinky, jako kdyby nebyl pánem svého času. Byla to však jen jeho oblíbená funkcionářská finta. Času měl habaděj. Na pohovor s bývalým kamarádem měl vyhrazenou celou hodinu.

„No tak dobře,“ žoviálně přikývl. „Tak spusť.“

Po deseti minutách rozhovoru cítil, jak se mu košile lepí na zpocená záda. Z pracovitého podivína se mu před očima vyklubal dlouhodobě psychicky nemocný člověk. Kdyby se někdo z novin dozvěděl, že v obvodu jím vedeného krajského soudu přes dvacet let vynášel rozsudky soudce, který spíše patří do rukou psychiatra, mohlo by to zlomit vaz i jemu samotnému. Stovky rozhodnutí by se muselo přezkoumat, následovaly by hromadné návrhy na obnovu řízení. Ostuda na kvadrát.

„A odkdy si myslíš, že jsi nadán schopností vidět do minulosti?“

„Od puberty. Nijak jsem však tuto svou schopnost nerozvíjel. Nejprve jsem si myslel, že jde o předtuchy, které má občas každý, však to znáš. Postupně jsem však nabyl jistotu, že mi bylo od pánbíčka naděleno něco, tehdy jsem si bláhově myslel, že je to dar a že jediný způsob, jak s ním naložit, je stát se soudcem a sloužit spravedlnosti.“

„Aha.“

„Upřímně jsem si myslel, že se stanu absolutně nejspravedlivějším soudcem, protože vždycky budu znát, jak to opravdu ve skutečnosti bylo. Ani si  nedokážeš představit, jak se pro mne stalo souzení hotovým peklem. Nakonec jsem dělal všechno možné i nemožné, abych se své schopnosti zbavil. Minulost se mi totiž nevybavovala automaticky ale jen tehdy, když jsem byl do případu emočně vtažen. Jediným řešením bylo spis vůbec nestudovat, úplně se vnitřně uzavřít, ale dobře víš, že takhle se soudit nedá. Celý soudní proces mi skoro nedával žádnou šanci prosadit pravdu, kterou jsem detailně znal, do svého rozhodnutí. Mé vhledy do minulosti se nedaly procesně využít, leda když bych měl možnost vyhledat důkazy, o kterých policie neměla ani potuchy. Několikrát se mi to podařilo, ale takové dokazování se většinou může dělat jen v terénu a ne v jednací síni. Myslel jsem si, že budu soudcem, který bude absolutně přesvědčen, že jeho rozhodnutí jsou spravedlivá, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Kromě toho jsem si uvědomoval, že bych vlastně soudit vůbec neměl. Nesplňoval jsem podmínku nepodjatosti. Svým způsobem jsem byl korunním svědkem. O vině či nevině jsem byl skálopevně přesvědčen ještě dříve, než vůbec hlavní líčení začalo. Všechny mé případy jsou tak zatíženy neodstranitelnou procesní vadou. Jsi první, komu to teď oznamuji.“

„Neodstranitelnou procesní vadou je, že jsi nemocný. Pokud se to provalí, bude to největší justiční skandál za posledních dvacet let. Kvůli tobě bude parlament měnit zákon o soudech a soudcích, to si piš.“ Jejich role se obrátily. Najednou tahal za kratší konec provazu. Komárek se na něho pobaveně podíval. „Máš mě za blázna. Tak teď mě poslouchej. Vzpomínáš na dobu, když jsme ještě byli kamarádi? Oba jsme soudili na prvním stupni, já na malém soudu a ty na velkém. Bylo to v době lehkých topných olejů a sudů na dně Orlické přehrady a tobě chodily výhružné anonymní dopisy. Strašně jsi se bál.“

„No a co. Báli jsme se všichni. Už je to pryč.“

„Tehdy jsem ti chtěl pomoci a pokoušel se využít svých schopností, ale nedařilo se mi to. Nakonec však přece. V souvislosti s tebou se mi začala zjevovat pistole vz.50 ráže 7,65 mm na osm nábojů Browning. Chystal jsem se, že ti zavolám. Bál jsem se o tebe. Ta pistole nebyla registrována v centrálním registru. Jediné, co bylo divné, že už s ní byl zločin spáchán. Šlo o nikdy neobjasněnou vraždu. Nesnažil jsem se po tom jít, protože to nemělo pro nikoho význam. Navíc ta pistole souvisela jen s tebou a nikým dalším. Honzo, vím kde je.“

Nedokázal potlačit zděšení, potily se mu ruce. Věděl zcela přesně o čem mluví. Měsíce a měsíce tu pistoli hledal, ale marně. Kdysi, když se bál o svůj život, si ji ilegálně pořídil. Neměl zbrojní průkaz a nemohl čekat až ho dostane. Hrozilo mu akutní nebezpečí a tak udělal tu hloupost a pořídil si zbraň načerno. Nikdy předtím a nikdy potom už nic takového neudělal. Její existenci vytěsnil z hlavy a dělal, jako kdyby nikdy žádná pistole neexistovala. Po létech chtěl problém nějak vyřešit, ale už zapomněl, kam vlastně ten proklatý kvér schoval. Prohledal snad všechno.

„Mluvíš nesmysly. Jsi blázen.“

„Je zabalená ve staré hadře. Nedokáži určit místo. V tom je ta potíž, že sice vidím korunní důkaz, ale nikoliv místo, kde leží. K čemu to pak všechno. Vím jen, že se musí lézt po nějakých dřevěných schodech nahoru a otevřít poklop vedoucí na půdu plné starého haraburdí.“

„Znal dobře to místo, o kterém Komárek mluvil.

Byla tam. Ve svitu baterky se zlověstně leskla. Zbraň, kterou byla spáchána dávná dodnes neobjasněná vražda a po mnoha dalších letech prodána pod rukou inkognito mladému vyděšenému soudci ochotnému vysolit celý svůj měsíční plat. Od té chvíle se tak stal pachatelem trestného činu nedovoleného ozbrojování. Neoprávněně držel neevidovanou zbraň, se kterou už byl jeden neobjasněný krvavý zločin spáchán. Zatočila se mu hlava. Musel se opřít o trámoví. Ať udělá s pistolí cokoliv, věděl, že Komárek tu zbraň již ze svého zorného pole nepustí. Vždy bude vědět, kde je on a kde pistole. Nezbývalo mu než doufat, že k němu bude stejně slitovný jako bůh, který také všechno vidí.