Venkovský balík jsem já, mě každá pošťačka zná.

Moje balící technika, ať už jde o ženský, tak o poštovní balíky, nikdy nebyla bůhvíjaká. Nedávno jsem se po mnoha letech pokusil poslat balík a díky tomu jsem se stal postrachem místních pošťaček.

Matně si pamatuji, že poslat někomu balík byla, alespoň pro mě, velká otrava. Krabice jsme doma nikdy neskladovali a tak jsem musel nějakou vytáhnout z kontejneru tříděného odpadu s nápisem „Papír“. Moje balící technika, ať už jde o ženský, tak o balíky, rovněž nebyla bůhvíjaká a tak v okamžiku, kdy výše poštovného začala překračovat hodnotu samotné zásilky, jsem definitivně přestal jakékoliv balíky posílat. Občas mi však, většinou z nějakého internetového obchodu, balík přišel. V tom však problém nebyl. Na rozdíl od balení mi rozbalování vždy celkem šlo.

Jednou se však ucho u džbánu utrhnout muselo. Bez toho, abych se poradil s Heurekou, D- testem nebo jiným rádcem spotřebitele, jsem přes Internet zakoupil karimatku s nafukovadlem v podobě jakéhosi váčku. Stačí párkrát šlápnout a je to. Konec nekonečnému foukání, při kterém vám klidně může v hlavě prasknout žilka. Karimatku s malou zabudovanou nožní pumpičkou jsem považoval za další důkaz typicky české nápaditosti ve stylu škodovácké „ simply clever“. Jak jsem po rozbalení zásilky brzy zjistil, v karimatce zabudovaný nafukovací měch příliš „simply clever“ / jednoduše chytrý/ nebyl. Naopak. Po půlhodině zoufalého nafukování, skloněn nad karimatkou jako plavčík marně se pokoušející oživit utopence, jsem to s naběhlou žilou na spánku vzdal. Místo nafukovací karimatky jsem si vlastně koupil předražené cvičební šlapadlo s obchodním názvem Sisyfovo prokletí. Okamžitě jsem se spojil s prodejcem a oznámil mu, že mnou zakoupená nafukovací karimatka je nenafukovatelná. To mi bylo paní na telefonu vyvráceno. Doporučila mi zakoupený výrobek nafouknout prostřednictvím výfukového ventilu. Výfukový ventil však svým tvarem rozhodně nebyl přizpůsoben rozměrům průměrné člověčí pusy. Ze známých osobností by dokázal svými rty obemknout masivní ventil leda frontman rockové skupiny Aerosmith Steven Tyler, který má největší hubu světového showbyznysu nebo influencerka Samanta Ramsdell, jež se podle Guinessovy knihy rekordů stala ženou s největší pusou na světě, díky níž dokáže hravě spolknout velké jablko nebo tři koblihy naráz. Navíc výpustný ventil byl vybaven jakousi zpětnou bezpečnostní záklopkou, kterou šlo odblokovat jen stiskem těla ventilu za současného vyvinutí tlaku patnácti barů jaký dokáže leda tak kvalitní kávovar, ale nikoliv běžný uživatel rekreační karimatky. Při pokusu o nafouknutí prostřednictvím objemného ventilu jsem si navíc připadal jako nějaký zvrácený úchyl nacvičující si na umělém modelu felaci, kterou by však nezvládla ani Dolly Buster ve své vrcholné formě.

Rozhodl jsem se využít zákonné lhůty k vrácení zboží zakoupeného v internetovém obchodě, načež mi bylo řečeno, že tak sice mohu učinit, ale musím karimatku na své náklady poslat zpět. Akorát mi e-mailem poslali kód vygenerovaný k mé reklamaci, který bych měl na zpětné zásilce uvést. A bylo to tady. Po mnoha letech letech jsem muset jít na poštu poslat balík.

Vybral jsem si jednu z těch malých poštovních poboček, které zatím ještě přežívají, ale brzy padnou za vlast a vyrovnaný státní rozpočet. Spoléhal jsem na to, že malá předměstská pošta s pouhými dvěma přepážkami mi poskytne přece jen přátelštější atmosféru, než hlavní pošta na náměstí. Bohužel i malá pošta má velké fronty, zvláště v případě, že ze dvou přepážek fungovala jen jedna. V prvním kole po deseti minutách čekání jsem zakoupil sadu pro zabalení a odeslání balíku s obrázkovým návodem jak balík složit a odeslat. Podle návodu uměl balík mluvit lidskou řečí a sám se zalepit. Rozhodně byl chytřejší než samonafukovací karimatka, která se měla stát jeho obsahem. Balík mne z obrázku žádal : Složte mě mírným tlakem k sobě, pěkně mě vystelte, ať cestou nechrastím, lepící pásku nepotřebujete, jelikož jsem samolepicí, napište na mě, kam to bude a pak mě přineste na přepážku balíkovny. Blížila se polední přestávka a stále jsem se nedostal k fázi přenesení balíku na přepážku. Neměl jsem zcela jasno, zdali mám zásilku zaslat v režimu „Balík Na poštu“ anebo „Balík Do ruky.“ Potil jsem se jako myš. „Pane, už to máte? Budeme teď muset na hodinu zavřít,“ pobízela mne pošťačka. „Jo už jdu,“ řekl jsem po dvaceti minutách usilovné činnosti. Pošťačka koukla na balík a protočila panenkami. Oznámila mi, že jsem zásilku nesprávně nadepsal. „Adresát se píše vpravo dole a odesílatel vlevo nahoře. Vy jste to udělal přesně naopak.“ Pak vzala do ruky svou úřední propisku a šipkami označila, že to, co je vlevo nahoře, patři vpravo dole a co je vpravo dole, je díky šipce vlevo nahoře. Vyřešila to doslova „simply clever“. Byl jsem ji za to upřímně vděčný. Nedovedl jsem si představit, že bych si musel celý ten balící proces zopakovat. O dva dny později mi byl samolepící balík s vadnou karimatkou doručen s veškerou parádou, ovšem na mou adresu. Poslal jsem si za sto čtyřicet korun balík sám sobě.

Má následná reklamační návštěva malé pošty byla ještě méně příjemná, než ta první. Za přepážkou tentokrát obsluhovala jiná pracovnice, která evidentně nechtěla mou reklamaci akceptovat a navrhla mi, ať si podám zcela novou balíkovou zásilku. Po dlouhém telefonickém rozhovoru s kolegyní, která měla den předtím se mnou co do činění, nakonec mé argumenty přijala, byť na ní bylo evidentně vidět, co si myslí o mém inteligenčním kvocientu. Přelepila obal balíku samolepicími záplatami. Nově vepsané adresy odesílatele a adresáta tentokrát už byly tam, kam úředně patří. Když jsem při odchodu řekl na shledanou brala pošťačka ten pozdrav spíše jako výhrůžku než zdvořilost.

Asi za hodinu jsem si uvědomil, že jsem u adresáta v roztržitosti zapomněl napsat číselný kód mé reklamace, který mi byl zaslán mailem.

Žena za poštovním pultem balíkovny, na mne hleděla vytřeštěně. „Co zase máte?“ nesnažila se ani o formálně zdvořilý tón.

„Jdu ještě ohledně toho mého balíku.“

„A co je s ním?“

„Už jste ho odeslali?“ Úřednice nejspíše definitivně dospěla k závěru, že jsem obsedantní psychopat.

„Je tady.“ Předpokládal jsem, že svou druhou ruku má na  tlačítku alarmu ukrytého pod pultem.

„Tak to mám štěstí,“ oddechl jsem si. Za ostražité přítomnosti obou pracovnic pošty jsem dopsal na balík reklamační číslo a tím má anabáze s balíkem skončila. Příběh zůstává však s otevřeným koncem. Internetový obchod nereaguje, karimatka pryč, peníze pryč a pobočku pošty mezitím asi zruší.