Rozumem neuchopitelné věci se přece stávají většinou až za tmy a ne v pondělí o půl desáté dopoledne.
Pravidelná pondělní porada probíhala skoro až v slavnostní atmosféře. Po dlouhé době na ní přišel i ten, který dal naší firmě tvář a charisma, Mozart.
Říkalo se mu tak od prvního semestru a možná i předtím. Byl totiž zázračné dítě, což v podstatě znamenalo duševní anomálii. Jeho rodiče s ním museli pravidelně navštěvovat dětskou psychologickou poradnu, měl svůj vlastní studijní plán a učitelé se ho báli více než-li třídních darebáků. Vyhrával matematické olympiády a souběžně studoval na konzervatoři kompozici a hru na klavír. Já ho poznal až na elektrotechnické fakultě, kdy už bylo jasné, že spíše než druhým Mozartem se stane Steeve Jobsem nebo Mark Zuckerbergem. S hustými kudrnatými vlasy, navíc zlatými jako letní slunce, spolu se skoro až dětskou tváří a podměrečným vzrůstem připomínal cherubína z Figarovy svatby a nikoliv geniálního ajťáka přikovaného dvacet čtyři hodin před komputerem. Jeho dětský zjev kontrastoval s jeho posedlostí ženami, zvláště těmi s dlouhýma nohama, jež ho převyšovaly nejméně o půl hlavy. Bylo to k nevíře, ale poletovaly kolem něho jako vosy v cukrárně. Nějak instinktivně musely vnímat atomovou energii, kterou v sobě měl a kterou rozhazovačně rozdával. Bez viditelného úsilí procházel jednotlivými semestry jako nůž máslem, zatímco já se kdesi na konci peletonu belhal se sběrným autobusem pro odpadlíky za zadkem. Jediné, čím jsem vynikal, byl můj organizační talent, díky němuž jsem se vlastně dal s Mozartem dohromady.
Naši firmu jsme založili ještě na fakultě. Tehdy jsem si myslel, že okamžik, kdy jsme si s Mozartem plácli, byl nejdůležitějším v mém životě. Rozhodně důležitějším než závěrečná státnice, kterou jsem složil až na druhý pokus. Všichni čtyři jsme byli skálopevně přesvědčeni, že do dvou let se z nás stanou dolaroví milionáři. Všechno tomu nasvědčovalo. První rok jsem si připadal jako nějaký apoštol, jemuž bylo boží milostí umožněno stát po boku nového Proroka – malého velkého ajťáka, kterému diktují nápady samotná nebesa. Mozartův mozek se dostával do provozu až v podvečerních hodinách a největší myšlenky ho přepadávaly často až po půlnoci. Ve stavu absolutního přetížení jsme stoupali vzhůru jako mezikontinentální raketa.
Rozjížděli jsme portál, pomocí kterého se daly nakoupit levné letenky, zajistit parkování na letišti, pronájem aut a ubytování. Cítili jsme v kostech, že právě dochází na lámání chleba. Pokud by nám to vyšlo, rázem bychom se vyšvihli do mezihvězdného prostoru. Úspěch samozřejmě závisel hlavně na Mozartovi, jeho kontaktech a jeho skvělé reputaci. Když už bylo nejhůře, většinou dobíjel baterky tak, že na chvíli odešel se svou krásnou sekretářkou do vedlejší místnosti, zatímco my zbylí se závistivým úsměškem tiše naslouchali vzdechům za tenkou stěnou. Jednou dokonce došlo i na koks. Raději jsme se ho ani neptali, odkud ten matroš získal.
Náš velký sen se nezhmotnil. Nakonec nás předběhli větší, bohatší,systematičtější a rychlejší. Mezi hvězdy jsme se nedostali, ale nezkrachovali jsme. Jen jsme se museli smířit s tím, že přistaneme zpět na pevnou zem a někdy později se pokusíme o něco velkého znovu.. Začali jsme prodávat výpočetní techniku, zabezpečovali veškerý servis a vyhráli několik konkurzů na správce počítačových sítí. Hlavní slovo jsem teď měl ve firmě já – bývalý organizátor fakultních večírků. Mozart však nadále zůstal naším největším trumfem. Když už si nikdo nevěděl rady, vždy nakonec našel řešení problému. Sen o českém Marku Zuckerbergovi však pohasl a pomalinku pohasínal i on sám. Tušil jsem, kde je zakopán pes. I po třicítce zůstal dítětem, byť možná geniálním. Víc než informatice se najednou začal věnovat experimentální elektronické hudbě, o víkendech hrával s jakousi kapelou, jejíž název mi nic neříkal a nejspíše bral i nějaké drogy. Pak přestal chodit do práce úplně. I bez jeho zlaté kudrnaté čupřiny jsme přežívali, ale na opravdové průšvihy v počítačových sítích jsme si museli najímat pomoc zvenku.
Po dlouhých měsících se k nám sice vrátil, ale už to vůbec nebyl on. Jako kdyby uvnitř vyhořel. Atomová energie, kterou by dokázal uspokojit během večera všech dvanáct finalistek Miss České republiky, zmizela do nenávratna. Navenek se zdálo, že, na rozdíl od nás ostatních, nezestárnul. Pořád připomínal napůl dětského cherubínka, jenže s polámanými křídly. Bylo jen otázkou času, kdy sám přijde s návrhem, abychom mu vyplatili jeho čtvrtinový podíl. Pak však svitla pro nás všechny nová naděje. V pátek odpoledne vyplivla v městské vodárně totálně zavirovaná počítačová síť. Dopředu nám byly jasné dvě věci, že víkend máme v háji a v pondělí beztak budeme žebrat u Brňáků o pomoc.
„Kluci, jdu do toho s vámi,“ překvapil nás Mozart. Najednou jsme se vrátili o několik let zpět do našich slavných časů, kdy jsme si ještě mysleli, že dobudeme svět. Zas to byl ten starý božský cherubínek, který strčí celou četu těch brněnských náfuků do kapsy. Do sobotního večera jsme díky němu problém vyřešili a rázem se opět dostali o ligu výše. Zase půjdeme nahoru, protože Mozart se definitivně vrátil a dokonce po více než roce přišel na pravidelnou pondělní poradu! Zdál se jako vyměněný. Sršel vtipy a žluté afro mu doslova hořelo na hlavě. „Kluci, rozjedeme to ve velkém, nejsme žádní přizdisráči! Musíme však nabrat z fakulty mladý kluky. Osobně si je vezmu na starost. Udělám z nich počítačovou Klabzubovu jedenáctku!“ Se smíchem jsem ho musel brzdit v rozletu. Svým nadšením nás však nakazil. Rozešli jsme se v nejlepší náladě, jakou si vůbec lze představit.
O půl desáté dopoledne v jeho kanceláři třeskl výstřel. Bál jsem se ho vidět mrtvého, ale nakonec jsem se odvážil pohlédnout do jeho vyhaslých očí. Ani smrt ho nezměnila. Pořád vypadal jako velké dítě.
