Šach mat od černé královny.

Všiml si ji až na parkovišti rekreačních autobusů před letištní budovou. Vypadala i po patnácti letech, kdy ji naposled viděl, stále velmi dobře. Těch pár kilo navíc se ji usadilo přesně tam, kde se to chlapům líbí. Nebyla však sama. Stál vedle ní vysoký velmi elegantní muž s lehce prošedivělými spánky. S hustou hřívou vlasů sčesanou dozadu připomínal dirigenta nějaké významné filharmonie nebo dobře zavedeného plastického chirurga specializovaného na ženskou krásu. I když byl o dost starší než ona, tvořili dohromady krásný pár. Byl rád, že si ho nevšimla. Mezi ostatními, kteří se rozhodli utéci před středoevropskou zimou na Kanárské ostrovy, byl jediný single, což ho poněkud společensky ostrakizovalo. Nechtěl,aby ho viděla právě takto – rozvedeného chlapa na útěku před svou vlastní minulostí. Autobus se po každé další zastávce u jednotlivých hotelových resortů postupně vyprazdňoval až zůstali jen oni tři. Jejich pohledy se střetly. Poznala ho skoro okamžitě. Potěšilo ho, že jí úplně nevymizel z paměti. Neuvěřitelná shoda náhod je teď přivedla pod jednu střechu stejně jako tenkrát, když k nim nastoupila na povinnou studentskou prázdninovou praxi a on se po dobu tři týdnů stal jejím školitelem.

V rozsáhlém hotelovém komplexu s kapacitou pro tisíc hostů je za celý týden zahlédl jen jednou u večeře. Seděli u malého stolku pro dva. Měli už po jídle, popíjeli sekt a zdálo se, že mají oči jen sami pro sebe. I když ji chtěl alespoň pozdravit, raději se jim vyhnul širokým obloukem. Sice byli opět pod jednou střechou, ale každý v jiném světě. Jako zkušený šachista věděl, že postavení figur je pro něho na jasnou prohru. Šachy, které miloval, ho naučily nesmyslně neriskovat a raději  hrát na remízu. Navíc předpokládal, že se svým manželem či přítelem si zaplatili pobyt, jako většina, jen na týden, na rozdíl od něho, který s návratem rozhodně nespěchal. Proto když týden uplynul, s kapkou nostalgie se v duchu rozloučil s nejkrásnější ženou, kterou ve svém životě mohl mít, ale nakonec neměl a nikdy mít nebude.

Druhý den ráno našel pod dveřmi lístek s oznámením, že z důvodu koronavirové infekce je celý hotel uzavřen. Dokud hygiena nerozhodne jinak, nikdo nesmí opustit svůj pokoj. Jídlo budou hosté dostávat formou roznášky. Dvoupokojové prázdninové apartmá se rázem proměnilo v luxusní vězení. Jeho hrudník sevřela deprese.  Panika však u něho nikdy netrvala dlouho. Strach, že ostrov opustí v zinkové rakvi, ho rychle opustil a místo toho začal přemýšlet, jak co nejlépe přežít nudu v hotelu izolovaného od vnějšího světa policejními páskami. Právě, když dočítal poslední detektivku, co si sebou vzal, najednou zazvonil hotelový telefon. Automaticky předpokládal, že volá recepce. Byla to však ona!

Zpět do vlasti za svým byznysem odletěl jen její manžel. Ona měla zaplacený ještě celý další týden a teď tu s ním uvízla ve čtrnáctidenní nucené karanténě. Nikdo nemohl ven, ale ani dovnitř. Ti z Čechů, kteří měli přijet, nakonec skončili v jiném náhradním hotelu a tak zůstali jen oni dva. Jako Adam a Eva v ráji.  Nedělal si iluze, že k němu ještě něco cítila, a proto mu zavolala. Dobře si pamatoval, že vždy byla velmi společenská. Prostě jen neměla nikoho na výběr. Naštěstí pro ně oba se karanténní režim postupně rozvolnil. Mohli se volně pohybovat po celém areálu, slunit se u bazénu a chodit na jídlo do restaurace. Jen hotelové bary zůstaly zavřené. Kdo však chtěl, mohl si objednat pití na pokoj. Zpočátku jí opravdu spíše dělal jen stafáž, aby ji u bazénu jako nezadanou neotravovali bohatí němečtí penzisté nebo namachrovaní tmavovlasí elegáni z hotelového personálu. Nakonec to však byla ona, která s ním začala lehce flirtovat. Lehce omámená vínem mu připomněla jejich poslední společný večer před patnácti lety.

„Vlastně ani nevím, jak jsi tenkrát s tím ztraceným klíčem dopadl. Musel jsi nakonec zaplatit těch šedesát tisíc?“

„Ne. Ten klíč se nakonec druhý den  našel v baru.“

„Celou dobu jsem si to myslela.“

Průběh  jejich posledního večera a noci se mu od té doby přehrával stále dokola jako nekonečná filmová smyčka. Její studentská praxe skončila. Když sama přišla s tím, že to spolu oslaví, bylo nad slunce jasné, jak všechno nakonec skončí. Přemluvil správce, aby mu na jednu noc půjčil klíče od budovy. „Tady máš univerzál, kterým se dostaneš do všech dveří ...i do pokoje pro hosty,“ významně na něho mrkl okem. „Ale dávej na ten klíč bacha. Kdyby se ztratil, byl by to velkej průser. Musely by se vyměnit všechny zámky v budově!“

Bar opustili ještě před půlnocí a už cestou se vášnivě líbali. Věděla, že má klíče a těšila se na postel, která je čekala. Když však chtěl odemknout dveře, zjistil, že mu klíče někde cestou vypadly z kapsy.  Rázem bylo po všem.

„Až do půl druhé jsme spolu hledali klíče. Romantika jak z Prima Love,“ ušklíbla se

„Ani nevíš, jak si to vyčítám.“

„Aspoň, že tak.“

Do konce karantény zbývaly poslední tři dny. Po tomto rozhovoru začal doufat, že se rozhodla mu dát šanci na reparát. Královská hra mohla začít.

Oba věděli, že po téhle noci se už nikdy v životě nesetkají. Svého muže milovala. V době řádící světové pandemie a uvěznění v luxusním vězení se čtyřmi hvězdičkami přes čtyři tisíce kilometrů daleko od domova by jim to, co se chystali udělat, musel odpustit i papež. „Víš, že poletíme každý jiným letadlem? Můj mužíček mi zabukoval pravidelný komerční let. Z hotelu už budu odjíždět v půl šesté ráno.“

„A já charterem ve dvě odpoledne....“ Obě láhve červeného vína měli už vypité.

„Dáme si poslední pusu na rozloučenou?“

„Chtěl bych o dost víc.“

„Leda, když nade mnou vyhraješ. Můžeš si zvolit disciplínu.“

Neváhal ani vteřinu.

„Šachy!“

A tak začala nejerotičtější šachová partie, jakou kdy hrál. O tom, že vyhraje, ani na vteřinu nezapochyboval. Galantně ji nabídl volbu barvy. Zvolila si nevýhodnější černou. Tváře ji lehce zrůžověly vzrušením. Začal svým oblíbeným tahem pěšcem na d4. Odpověděla jezdcem na f6. Mohla to být jen náhoda, ale z její strany šlo o typickou indickou obranu. Pokračoval pěšcem na c4. Bez velkého přemýšlení posunula svého pěšce na g6. Ne, to nebyla náhoda. Hrála přesně podle učebnice. Naštěstí si potenciální nebezpečí včas uvědomil a začal se maximálně soustředit. Jeho nejsilnější stránkou byla právě střední hra. Uzavřenou indickou obranou mu naivně otevřela střed šachovnice a on mohl plně rozvinout své silné figury. Partie se vyvíjela v jeho prospěch. Její král byl sice zatím chráněn, ale dámu měla v nebezpečí. Aby ji ochránila, musela by obětovat jiné figury. Oba vyhrocený průběh hry zcela pohltil.

„ Je mi horko,“ rozepnula si první dva knoflíčky své blůzky.

„Neboj se, když prohraješ, budu ten nejmilosrdnější vítěz, jakého si vůbec dokážeš představit.“

„V to doufám.“

Podařilo se mu dostat oba své střelce do útočné pozice s přímým ohrožením její černé dámy stojící na políčku b6.  Útok střelce na c5 chráněný pěšcem na d4 by nemohl přehlédnout ani začátečník. Evidentně usoudila, že nastala ta nejsprávnější chvilka ke kapitulaci a místo, aby odklidila černou dámu do bezpečí, vzala střelcem jeho pěšce na c4. Ztráta její černé dámy fakticky znamenala konec partie. Srdce mu bilo v hrudi jako splašené. „Vzdáváš se?“ Hlas se mu chvěl vzrušením. Oči ji zajiskřily jako divoké kočce.

„Ne.“

Co se pak dělo, bylo mnohem horší než před patnácti léty ztráta univerzálního klíče. Pozdě si uvědomil, že sice získal dámu, ale zároveň uvolnil své levé křídlo k jejímu protiútoku. Jezdcem na e6 vystavila jeho krále šachu. Zatímco uhýbal svým králem před dalšími a dalšími šachy, postupně ztratil věž, oba střelce a jednoho pěšce. Nakonec se ji podařilo bílého krále definitivně vyhnat z úkrytu.

„Vzdáváš se?“ Hlas jí zněl ohleduplně a zároveň smutně.

„Nevzdávám se,“ zaskučel. Úplně ztratil nervy. Neodvratně jako smrt následoval její závěrečný matový útok dvěma střelci, koněm a věží. "Proč si to děláš těžší než je nutné?" řekla vyčítavě a posunula svou věž na c2. „Šach mat.“ Nevěřícně civěl na šachovnici. Ruce se mu chvěly jak devadesátiletému starci. Propadal se do deprese hlubší než Macocha. Takhle ho nikdy neměla vidět.

„Můj táta byl v širší státní reprezentaci a od malička se mnou hrával šachy. To jsi nemohl vědět,“řekla konejšivým hlasem a pohladila ho po vlasech jako malého uplakaného chlapce. Zvedl hlavu až když za ní tiše zaklaply dveře pokoje. V té chvíli si přál, aby se stalo to, čeho se předtím tolik bál. Opustit tento prokletý ostrov v cínové rakvi. Druhý den, když seděl v autobuse mířícího na letiště, však už byl z nejhoršího venku.