Puma americká u Dětkovic. /Z deníku sériového vraha./

Zatím definici sériového vraha nenaplňoval. Před třemi lety bleskově omámil a pak znásilnil a zabil jednu takovou, co by mu skočila do postele i dobrovolně.  

Stačily by dvakrát dvě dvojky bílého vína ve vinárně a následně tři minuty přemlouvání před domovními dveřmi. Potřeboval si však ověřit, zda-li jeho logistika je vskutku tak dokonalá, jak si myslel. Byl si stoprocentně jistý, že ho policie nevypátrá, ale jedině reálná situace mohla odhalit drobné mouchy, které by se mu mohly v dalších akcích, které teprve chystal, stát osudnými. Každopádně si potřeboval otestovat schopnosti policie. V mord partách určitě nepracují žádní blbci. Ze samotného zabíjení však žádný požitek neměl. Před více lety si odkroutil tři roky u paragánů a naučil se, jak usmrtit, aniž by si oběť stačila vůbec uvědomit okamžik svého konce. Šlo o čistě technickou záležitost bez jakýchkoliv sadistických emocí. Prostě si nemohl  dovolit nechat hlavního svědka naživu. Základem úspěchu vždy bylo a vždy také bude smazání veškerých usvědčujících stop. Proto nestačilo navždy umlčet hlavního svědka, ale odstranit i jeho tělo. Bleskurychlé usmrcení bez jakýchkoliv stop zápasu a jediné kapičky krve by bylo k ničemu, pokud by zůstalo tělo. Nikdy nesmělo být nalezeno. Až bude policie pátrat po nezvěstné oběti, bude vražda jen jednou z možných variant, která se nikdy nepotvrdí. Časem se stane mladičká krásná nezvěstná oběť jen statistickým číslem.

Čekal tři roky, než se rozhodl pro svou první ostrou akci se vším všudy. O profilu své oběti měl naprosto přesnou představu. Tentokrát to rozhodně nebude unavená nepříliš pěkná čtyřicátnice, ale nádherné právě se rozvíjející poupátko neobyčejné krásy dychtivě si užívající svého mládí. Pečlivě vybraná oběť musela splňovat nejen všechny atributy dívčí krásy, ale i vysoké inteligence. Nestál o to zmocnit se podřadného synteticky vyrobeného šperku. Toužil se stát pánem nad životem a smrtí opravdového skvostu, na který by za normálních okolností nikdy nedosáhl. Přesně věděl, co bude dělat, až se ji zmocní. Tuto pasáž se svou první zkušební holkou odbyl tak, že se ji to na konci docela i líbilo. Nic takového ale nebude. Až tentokrát bude po všem, promění se jeho smaragdově blyštivý skvost v hromádku drtě. Ani kolektiv nejlepších psychoterapeutů by už tu polámanou panenku nevrátil do normálního života. Bezbolestná rychlá smrt, kterou ji na závěr daruje, bude pro ni vlastně akt milosrdenství.

Dlouhé dva měsíce hledal na síti ideální objekt. Postupně zužoval okruh a až jich měl přesně třicet dva, uspořádal si je do turnajového pavouka. Na jeho konci vítězku nečekal zlatý vítězný pohár, ale neodvratný zánik. Třicet dva usměvavých dívčích tváří a za každou z nich životní příběh, naděje, lásky, očekávání. Aniž to věděly, ocitly se v bezprostředním smrtelném nebezpečí. Šťastnější z nich postupně vypadávaly. Nakonec zůstaly dvě poslední finalistky. Která zemře a kterou nechá žít? Připadal si jako skutečný pán Osudu. Obě byly krásné, ale mohl mít jen jednu. Dva dny se rozhodoval, porovnával všechna pro a proti. Jedna z nich však měla přece něco navíc. Zvláštní třpyt v očích připomínající ranní rosu v brzkém letním ránu. Ženy obdařené tímto pohledem zůstávají dívkami i ve zralém věku. Šťastný ten, kdo něco tak krásného bude mít dovoleno večer a pak i třeba celou noc decentně rozžínat do větší a větší intenzity. Roztřásl se po celém těle při pomyšlení, že to bude nakonec on, který se do těch nádherných očí bude dívat, kdy se třpyt ranní rosy vypaří ve výhni ponížení, děsu a bezmoci.

Na konci svých příprav věděl o ní prakticky všechno. Živě si dovedl představit bezbřehé zoufalství jejích rodičů, když se ani do příštího rána nevrátí domů. I dlouhé roky potom, kdy už její bezpečně ukryté tělo splyne s přírodou, se budou živit nadějí, že někde žije a nakonec se opět shledají. Vlak se však už rozjel takovou rychlostí, že nešel zastavit.

Poslední čtyři dny trávil v dopředu vybrané zalesněné krajině Litenčické pahorkatiny vzdálené desítky kilometrů od místa, kde chtěl zítra zaútočit. Pečlivě dbal na to, aby za sebou nezanechal jakoukoliv elektronickou stopu, podle které by se dal zpětně vypátrat jeho pobyt. Pro okolní svět přestal existovat. Les, který si vybral, nebyl zcela opuštěný. Občas mohl narazit na houbaře nebo turistu. Uměl se však stát neviditelným. Pro zkrácení dlouhé chvíle začal kopat náhradní hrob. Ten dávno dopředu pečlivě připravený čekal na svou nájemkyni mnoho kilometrů vzdálen. Měl však rád všechno dvakrát i třikrát zálohované pro jakoukoliv eventualitu. Věděl, že i když hrob vykope, stejně vzrušením z toho, co ho zítra čeká, neusne. I kdyby však probděl celou noc, jeho zítřejší plán mohl zmařit jen padající meteorit, který by mu urazil hlavu nebo nějaký podobný nesmysl. Ta, kterou si vyhlédl, už byla fakticky mrtvá.

Predátora – bezmála devadesátikilového samce pumy americké trápil soustavný hlad, který jen částečně dokázala zmírnit skromná sousta z drobných hlodavců, kterých bylo naštěstí dostatek. Už několik týdnů si užíval svobody, ale revír, kde by mohl žít a lovit, si nenašel. I ve zdánlivě hlubokých lesích se ozýval uši trhající řev jakýchsi zubatých potvor zakusujících se do kmenů suchých jehličnanů. Příroda se k němu chovala nepřátelsky. Pro zdejší společenstvo byl vetřelcem, před kterým všechno bezhlavě prchalo. Za celou dobu se mu jen jednou podařilo ulovit malé srnče. Lidských obydlí se bál. Instinktivně cítil, že tam na něho čeká jen smrt. Nikdy neměl až takový hlad, aby se odvážil napadnout nabízející se snadnou a dobře krmenou kořist za ploty lidských obydlí. I kdyby strhl ovci, neměl by čas, aby si ji odtáhl do bezpečí vzdáleného lesa. Provázen vzteklým štěkotem psů by měl co dělat, aby si zachránil holý život.

Les, který si našel, byl jen malým ostrůvkem obklopeným hlučícím mořem těch, kteří mu sebrali svobodu. Musel táhnout ještě dál na východ. Instinkt mu napovídal, že tam by konečně mohl najít dostatečně velký revír pro život. Potřeboval však nabrat sílu, kterou mu ulovení hlodavci a drobní plazi nemohli poskytnout. Roky zajetí ho obraly o potřebnou zkušenost. Doposud se mu nepodařilo přiblížit se k velké kořisti na dostatečně krátkou vzdálenost, aby ji pak mohl jediným skokem ze zálohy uchvátit, přidržet si ji drápy a prokousnout ji vaz. Pud sebezáchovy predátorovi velel riskovat. První risk mu málem nevyšel. Přiblížil se k okraji vesnice v naději, že uloví nějakého zatoulaného psa nebo domácí drůbež. Místo toho vyplašil nějakou dívku, která záhy běžela zpět do vesnice. Znamenalo to, že bude muset opustit les dříve, než plánoval. Pár ještěrek byla jediná jeho dnešní večeře. Predátor cítil, že slábne.

A pak ho spatřil. Lidem se vždy vyhýbal širokým obloukem. Zkušenosti generací jeho předků zakódované v jeho genech mu kázaly, že tahle na první pohled naprosto bezbranná bytost je nejstrašnější nepřítel, jakého může potkat. Tenhle byl však na první pohled jiný, něčím zvláštní. Zdálo se, že je spíše součástí lesa než bludiště stavení, odkud se rozléhal do všech stran nesnesitelný hluk, který trhal citlivé uši a v noci se linulo ostré světlo, vyhánějící tmu až na okraj lesa. Přespával v doupěti jako každé jiné zvíře a rovněž se úzkostlivě vyhýbal lidí. Predátor si uvědomil, , že tenhle podivný člověk není součástí obrovské smečky, která má největší lovecký revír, jaký si ani nelze představit. Je sám. Ta informace mu stačila.

Bytost sice vážila zhruba stejně, ale predátor byl přírodou obdařen schopností ulovit i dvojnásobně těžší kořist. Nepřirozeně velkou a těžkou hlavu s ostatním tělem spojoval jen tenký krk. Zlomit ji vaz se zdálo snadné. Vyhlédnutá kořist neměla prakticky žádný čich a sluch. Mohl se nepozorovaně dostat do její bezprostřední blízkosti, Jediné nebezpečí spočívalo v předmětu, kterým něco hloubila v zemi. Predátor však nikam nespěchal. Počkal si, až ta podivná dvounohá opice podobající se člověku předmět odloží.

Provizorní hrob už měl vykopaný. Zbývalo jen čekat do chvíle, kdy tma začne řídnout a on se vydá kryt šerem na cestu. V tu chvíli ucítil zezadu strašný náraz něčeho obrovského. Do masa se mu zaryly mohutné drápy. Pak následovala prudká bolest v oblasti krku. Zbývalo mu deset vteřin života na to, aby rozeznal kontury obrovské šelmy, kterou na něho vyslalo samo peklo.