Případ příliš hříšného seniora

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát. První díl je zde, druhý díl zde, třetí díl zde, čtvrtý díl zde

Marie Krásná

Dobře si pamatuji na den, kdy jsem s chvějícím se srdcem poprvé vkročila do budovy Charity. Personalista, malý a drobný mužík s hlavou stále natočenou tak, aby se mi nemusel dívat do obličeje, mi jen položil pár nezbytných dotazů a s každou další mou odpovědí jeho rozpaky očividně narůstaly. Lehce si spočítal, že kdybych chtěla, mohla bych si vybrat trojnásobně více placenou práci, než by byla maximální možná mzda pro pečovatelku s dvacetiletou praxí.

„Už jste něco takového dělala. Třeba ve zdravotnictví?“ Mužík se poprvé odvážil na mne podívat, ale opět rychle uhnul pohledem. Jeho plachost mi připadala dojemná.

„Ne, nikdy jsem takovouto činnost nedělala, ale všechno je jednou poprvé.“

Myslím, že si mě zařadil do kategorie blonďaté blbky, která chce z módního mola spasit svět. Ani nikdo další nevěřil, že vydržím déle než čtrnáct dní.

První den jsem jen pasivně asistovala, abych vůbec měla nějakou představu, co péče o seniory a zdravotně postižené vůbec obnáší. Pak si mě vzala do parády pečovatelka, po které jsem měla převzít část její klientely. Okamžitě mi nabídla tykání se slovy, že když teď budeme spolu měnit podělané plíny, byla by vykačka na překážku. Brzy jsem však pochopila, že ji šlo spíš o to dostat se blíž do mé osobní bubliny. První, na co se mě zeptala, bylo, kde jsem předtím dělala. Má odpověď ji málem porazila.

„Ty máš manžela podnikatele?“ vykulila na mě oči. „A to tě nechal babkám vytírat zadky?“ Přeháněla. Za těch pár dnů praktického zácviku jsme nic takového nemusely dělat ani jednou. Jen párkrát jsme pomáhaly při sprchování, ale to byla naprosto čistá práce. Kromě toho mi záměrně vybrala takové klienty, kteří byli soběstační, abych neutekla dřív, než za mě seženou nějakou náhradu. Raději jsem převedla řeč jinam. Kdybych ji popravdě prozradila, proč jsem si vybrala právě takovouto práci, považovala by mě za blázna. Kdo si totiž myslí, že v Charitě pracují nějaké Milosrdné sestry, dost by se divil. Všechno to jsou v jádru tvrdé ženské a některé i docela dost hrubé.

„Ono to, milá zlatá, jinak ani nejde,“ vysvětlovala mi. Pak mě sjela od hlavy až k patě. „Když tak na tebe koukám, tak to nebudeš mít vůbec lehký. Fakt se tomu tvýmu divím, že ti ten tvůj nápad jít k nám nerozmluvil.“

Poslední den zácviku mě postupně představila všem klientům, které jsem si měla převzít do své péče a ke každému mi potom řekla, co je zač, na co se mám zaměřit, na co připravit a na koho si mám dát pozor. Jen o jednom mi nedokázala nic bližšího říci.

„Tenhle je novej. Nic o něm nevím. Šéfka mi jen řekla, že je dost nemocný, ale zatím je celkem soběstačný. Později ho nejspíše přeřadí do centra denních služeb.“ Když jsem se jí zeptala jakou má nemoc, pokrčila rameny. „Něco s krví. Počítej s tím, že občas bude muset pobýt pár dní ve špitále.“ Jeho jméno mi splývalo spolu s ostatními v jednu velkou nepojmenovanou masu. Nemohla jsem tušit, že si nakonec právě jeho jméno budu pamatovat až do smrti.

Josef Obdržálek se mi nezdál vysloveně zlý, ale kdyby bylo po mém, nejraději bych ho vyměnila za nějakou hodnou bábinku. Navíc byl v mé skupině nejméně soběstačný a nejvíce odkázaný na cizí pomoc. Jen stěží dokázal vstát z postele, aby si mohl sednout ke stolu a sníst oběd, který jsem mu dovezla. Když jsem mu chtěla pomoci, reagoval zlostně. Nejspíše se styděl za svou momentální slabost.

„Až budu po tobě něco potřebovat, tak ti řeknu,“ okamžitě mi začal urážlivě tykat jako kdybych byla jeho posluhovačka. Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat. Správně bych se měla ohradit, ale vlastně jak? Klidně bych mohla být jeho vnučka nebo pravnučka. Nakonec jsem mu neřekla nic. Pětaosmdesátiletý člověk už má právo na stařecké vrtochy.

Když jsem ho však navštívila podruhé, překvapilo mě, že si vzal nový župan a přičísl své řídké vlasy. Evidentně chtěl na mě zapůsobit. Bylo mi ho líto. Možná býval zlý, ale teď tu přede mnou stál velký nemocný stařec, který poztrácel svou bývalou sílu, na kterou asi celý život spoléhal. Ve svátečním tmavě modrém brokátovém županu si evidentně připadal jako pán tvorstva. Ve skutečnosti byl jeho obličej ještě popelavější, než když jsem ho viděla poprvé. Aby udržel rovnováhu, musel se plnou vahou opírat o francouzskou hůl. Lehce jsem si spočítala, že jestli to tak s ním půjde dál, do měsíce ho převezme oddělení denní péče. A tak jsem se rozhodla, že mu nebudu brát iluzi, že už dávno není tím, čím snad kdysi býval a já nejsem jeho služtička, kterou může komandovat. Přála jsem si, aby si ty dva nebo tři týdny, než se stane úplně závislý na cizí pomoci, užil podle svých bláhových představ.

Nebylo to však pro mě lehké. Vždy jsem si vybírala mezi skromnými kluky, kteří by udělali pro mě první poslední a nyní jsem se dobrovolně nechala sekýrovat zlým dědkem, který ani neuměl poděkovat. Připadala jsem si, že hraji v nějakém ochotnickém divadle a čím víc tlačil na pilu, tím absurdnější to divadelní představení bylo. Svým způsobem jsem si však svou roli obětavé pečovatelky užívala. Vždycky jsem si přece přála pomáhat těm, kteří pomoc doopravdy potřebují a tak jsem i nakonec litovala, že má dobročinná oběť bude brzy končit. Viditelně slábl. Už se nezlobil, když jsem mu pomáhala vstát, naopak sám čekal, až k němu přiskočím a dovleču ho do koupelny nebo ke kuchyňskému stolu. Neměla jsem žádnou ošetřovatelskou praxi a nevěděla, jak manipulovat s pacientem, který se sotva udrží na nohou. I když byl vyhublý, pořád měl osmdesát kilo. Křečovitě se mě držel jako záchranného kola. Jak jsme se spolu kymáceli, tak se občas stávalo, že ruka ovinutá kolem mého pasu, najednou vyšplhala podstatně výše a už mi tam zůstala. V té chvíli jsem neměla šanci s jeho nenechavou rukou nic dělat a tak se tvářila, že se nic neděje. Až později mi došlo, že to byla chyba.

Když mi má vedoucí jednoho rána oznámila, že Obdržálek je v nemocnici, myslela jsem si, že tím vše skončilo, ale bylo tomu právě přesně naopak. Po týdnu se vrátil jako proměněný. Popelovou barvu s tmavými kruhy pod očima vystřídal lehký růžový nádech. Místo typického odéru stáří jsem všude po bytě cítila vůni levné kolínské vody, která však ve mně vyvolávala spíše znepokojivý pocit. Evidentně se na mou návštěvu pečlivě a dlouho připravoval. Chtěl se mi líbit. V té snaze však nebylo nic roztomile dědečkovského. Pokoušel se o vlídnost, ale dál mě tykal, jako předtím. Pořád ve mně viděl děvečku, kterou jsem asi až příliš přesvědčivě hrála. Snažila jsem se nevšímat si jeho narážek a jen se těšila na okamžik, kdy za mnou zaklapnou domovní dveře.

A pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem k němu byla otočena zády a ohřívala oběd, který cestou trochu vychladl, chytil mě zezadu zničehonic za prsa. Prudce jsem se vysmekla z jeho objetí, ale než jsem stačila mu něco ostrého říci, opět se na mě vrhl. Rozhořčeně jsem ho plnou silou odstrčila. Padl na zem jak kláda bez jakéhokoli instinktivního sebeobranného reflexu. Naštěstí hlavou narazil jen o divan, na který mě chtěl povalit. Zbytek jeho těla však dopadl na tvrdou podlahu. Zdálo se mi, že mu uvnitř něco křuplo. Zmocnila se mě těžko popsatelná panika. Zůstal v polosedící poloze a sténal. S hrůzou v očích jsem čekala, kdy se pod ním začne rozšiřovat loužička krve. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. První mě napadlo zavolat doktora, ale jak bych mu vysvětlovala, že jsem mu ublížila v sebeobraně? Přesto jsem z kabelky vytáhla mobil.

„Nikam nevolej,“ zachroptěl a začal se ztěžka zvedat ze země, „nebo si to ještě vypiješ.“ To jsem věděla taky. Těžce jsem zranila pětaosmdesátiletého starce, o kterého jsem měla pečovat.

„A teď zmizni a opovaž se někomu něco říci. A ať tě nenapadne pozítří nepřijít.“ Byla jsem v pasti.

V práci jsem o incidentu nikomu neřekla a jen se modlila, aby všechno dobře dopadlo. Pořád jsem si vybavovala okamžik, kdy spadl jak podťatý a slyšela to zlověstné křupnutí.

Když jsem ho pak při mé následující návštěvě uviděla živého, spadl mi kámen ze srdce. Všimla jsem si, že má na předloktí velkou modřinu a na jednu nohu napadal. Protektorsky mě pochválil, že jsem ho poslechla a přišla, ale ten den mi už dal pokoj.

„Vidíš, že když jsi hodná, vyplatí se ti to“, řekl mi smířlivým tónem při odchodu. I další týden proběhl celkem v klidu. Snažila jsem se ho neprovokovat a pokud to šlo. držet si ho na distanc. Jak se mu ale hojily pohmožděniny, stával se stále opovážlivější a pánovitější. Už jsem nemusela ochotnicky hrát ustrašenou bezbrannou chudinku, protože jsem měla opravdu strach , co se zase stane. Pořád jsem si před ním udržovat bezpečný odstup nemohla. Občas jsem mu pomoci musela, neboť už na tom nebyl až tak dobře jako první dny po jeho návratu z nemocnice.

Druhý útok přišel stejně nečekaně, jako ten první. Už jsem se chystala k odchodu. Seděl jen u stolu a pozoroval, jak si balím věci. Zdál se být unavený. Požádal mě, abych mu pomohla vstát. Zřejmě mu zase začínají ubývat síly, myslela jsem si. V příštím okamžiku jich měl najednou na rozdávání. S nečekanou prudkostí si mě přitáhl k sobě. „Co to děláte?“ vykřikla jsem. Chtěla jsem se z jeho těsného držení vymanit, ale jak se mě křečovitě držel, opět se nebezpečně zakymácel.. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by zase nějak ošklivě spadl. U lidí jeho věku jsou už kosti velmi křehké a velmi snadno se lámou. Když jsem mu nechtěla a ani nemohla ublížit, rázem jsem se vlastně stala bezbrannou. Místo, abych se od něj odtrhla, jsem se snažila pouze o to, abychom oba nespadli na podlahu. Nesmí zase spadnout, nesmí zase spadnout. O to jediné mi šlo. Jedinou obranou byly jen mé úpěnlivé prosby ať přestane. Ty však na něho měly přesně opačný účinek. Nakonec jsem se rezignovaně nechala natlačit ke gauči, do jehož měkké náruče jsme oba žuchli. Snažila jsem se zpoza jeho ležícího těla šikovně vyklouznout, ale na to byl příliš těžký. Jeho stisk mi nebránil uvolnit si ruce a tvrdě ho udeřit, ale jakási psychická zábrana mi bránila to udělat. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se pod jeho těžkým tělem zmítat a jen znovu a znovu pasivně vytrhávat z jeho sevření své ruce, které mi chtěl dát násilím za hlavu. Vynaloženou námahou mu naběhly na krku žíly. Kdykoliv mu mohlo selhat srdce a co bych pak mohla dělat? Raději jsem definitivně rezignovala. Už bez odporu jsem si nechala dát ruce za hlavu a na jeho otázku, zda-li se vzdávám, jsem v slzách kývla hlavou. Nemusíš se bát, budu na tebe hodný, řekl konejšivým hlasem, který nikdy předtím jsem u něj neslyšela. Zavřela jsem oči, abych neviděla jeho starý obličej a nechala ho, ať si se mnou dělá co chce. Neubližoval mi a ani nebyl hrubý. Jen se mazlil s mým tělem. Způsob, jak si se mnou hrál, byl v absolutním protikladu s jeho dosavadní neomaleností. Vzlykala jsem bezmocí, prosila ať přestane, ale vlastní tělo mne zrazovalo. Dozvěděla jsem se o sobě víc, než jsem sama chtěla.

Všechny další reprízy, možná jich opravdu bylo tolik, jak se přiznal, už bylo z mé strany divadlo. Po krátké stínové obraně jsem se vždy nakonec nechala dobrovolně přemoci, zavřela oči a dál už úřadovala jen má fantazie. Byla jsem hračkou v jeho překvapivě něžných a zkušených rukách, ale i on byl pro mě to samé. Měla jsem mu to říci, jak to se mnou doopravdy bylo. Aspoň by neměl černé svědomí a necítil potřebu se vyzpovídat. Myslela jsem si, že všechno zůstane v třinácté komnatě, kterou zamknu a klíč hodím na dno Macochy.

 

Kapitán Minařík

 

Seděl zamyšleně v křesle, i když zvukový záznam dávno skončil. Věc příliš hříšného seniora nebyla ani po vyslechnuti upřímného vyznání krásné Marie na odložení. Ta záležitost byla právně komplikovaná a kdo ví, zda-li by nakonec neskončila až u Nejvyššího soudu. On byl jen policajt v první linii. Zatím však vše, co doposud zjistil, zůstalo v jeho hlavě, ale nic na úředním papíře. Některé komnaty by se opravdu otevírat neměly, řekl si nakonec a stiskl na zvukovém záznamníku knoflík „vymazat“.

 

 

Autor: Vilém Ravek | středa 1.12.2021 14:42 | karma článku: 12,78 | přečteno: 471x
  • Další články autora

Vilém Ravek

Venkovský balík jsem já, mě každá pošťačka zná.

Moje balící technika, ať už jde o ženský, tak o poštovní balíky, nikdy nebyla bůhvíjaká. Nedávno jsem se po mnoha letech pokusil poslat balík a díky tomu jsem se stal postrachem místních pošťaček.

12.5.2023 v 20:02 | Karma: 24,33 | Přečteno: 538x | Diskuse| Ostatní

Vilém Ravek

A co s těmi, jejichž příjmení se bez uzardění nedají vyslovit?

Dnes se dbá na to, aby nikdo nebyl urážen za to jak vypadá, ale co mají dělat ti, jejichž příjmení je směšně komické nebo dokonce sprosté. Takových lidí není zrovna málo. Pro ně musí být život hotovým peklem.

23.4.2023 v 17:54 | Karma: 30,65 | Přečteno: 905x | Diskuse| Ostatní

Vilém Ravek

Neupravená verze pohádky Červená Karkulka se bez varovného příbalového letáku neobejde

Tak jsem si naschvál přečetl původní originální verzi pohádky Červená Karkulka od K. J. Erbena a došel k závěru, že po jejím přečtení by dnešní průměrné dítě, byť zvyklé na drsné počítačové střílečky, dostalo osypky.

13.4.2023 v 17:38 | Karma: 27,27 | Přečteno: 681x | Diskuse| Poezie a próza

Vilém Ravek

Sumec.

Sumec velký číhá většinou u dna. Jakmile detekuje kořist, pomalu se k ní přibližuje a pak bleskově zaútočí. Nespěchá, času má dost. Dožívá se až šedesáti let.

7.4.2023 v 18:45 | Karma: 16,13 | Přečteno: 321x | Diskuse| Poezie a próza

Vilém Ravek

Zprávy o Putinových neklidných nohách rozhodně nejsou vhodná četba pro hypochondry.

Teď jsem se právě dočetl, že má Putin kromě deseti nejnebezpečnějších chorob na světě i syndrom neklidných nohou, který se projevuje zvláštním kroucením chodidel. Nejhorší na tom je, že něco podobného mám i já!

22.3.2023 v 17:10 | Karma: 34,21 | Přečteno: 2890x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Německo sabotuje projekt bruselského Starlinku. Zvýhodňuje Francouze, tvrdí

3. května 2024  16:19

Evropská unie chtěla do roku 2027 na nízkou oběžnou dráhu Země vyslat soustavu satelitů v rámci...

Vlak po nárazu do stromu vrátil na koleje jeřáb, zvedal 21tunový kolos

2. května 2024  18:56,  aktualizováno  3.5 15:56

Uzavírka trati u Plesné na Chebsku, kde ve čtvrtek vykolejil osobní vlak, skočila v pátek kolem...

Škody po požáru v Mionší jsou jen minimální, prales podle hasičů někdo zapálil

3. května 2024  11:46,  aktualizováno  15:54

Hasičští experti se vrátili do terénu, aby vyšetřovali příčinu požáru v pralese Mionší v Dolní...

Musíme to řešit rychle, říká Válek. TOP 09 má po konci Tuleji čtyři možnosti

3. května 2024  15:46

Hledá se nový ministr. Zn.: Rychle. Takový inzerát by si teď mohla dát vládní TOP 09 poté, co...

Allgemein öffentliches Krankenhaus Spittal/Drau
Ärztin/Arzt für Innere Medizin

Allgemein öffentliches Krankenhaus Spittal/Drau

nabízený plat: 172 000 - 273 000 Kč

  • Počet článků 284
  • Celková karma 25,75
  • Průměrná čtenost 1541x
Glosátor dění kolem nás, který se pokouší hledat perličky na dně, i když tuší, že tam najde /většinou/ něco zcela jiného. Někdy se však zadaří.

Seznam rubrik