Husákovy děti i jejich rodiče se narodili do socialismu, který tu měl být navěky. Proto se jejich vzpomínky na dětství a mládí moc neliší. Nyní se zase láme doba. Nastává čas nových nostalgiků. Na co budou nejvíce vzpomínat?
Vzpomínky husákových dětí a jejich rodičů, kteří je, povzbuzeni novomanželskými půjčkami, počali, jsou takřka totožné. Všichni se narodili po válce, politické procesy padesátých let nezažili nebo je ještě nedokázali vnímat a rovnou vpluli do socialismu, o kterém si každý myslel, že tu bude na věky. Když dávají v Lidlu retro týden s původními etiketami tehdejších potravinářských výrobků, ocitnou se v dobách svého dětství a časného mládí jak dnešní sedmdesátníci, tak čtyřicátníci. Po listopadu 1989 tento svět přestal existovat a zůstal jen v nostalgických vzpomínkách těch, kteří v šedesátých až osmdesátých letech v něm prožili své dětství, studentské roky a první lásky.
Vypadá to, že brzy nastane čas pro novou generaci nostalgiků vzpomínajících na svět před globální pandemií. Co asi budou o době, ve které se nemusely nosit roušky , psát ti, jimž je teď zhruba třicet let? Jako zkušený nostalgik předpokládám, že nenajedou na vzpomínkovou vlnu hned. Ta vždycky přijde s časovým odstupem, kdy už bude definitivně jasné, že „nikdy se nevrátí pohádka mládí“ a začne se sladkobolně tesknit podle toho, co kdo předtím dělal. Takhle by nostalgicky vzpomínal na zašlé časy správce fotbalového areálu Baníku Ostrava :
Na jedné straně si nestěžuji, že už na náš stadion nechodí ti vymatlaní týpci, kteří se přišli jen porvat. Nikdo nehází dýmovnice a rachejtle a neřve rasistické výkřiky, za které náš klub platil tučné penále. Na druhé straně vždy když přijela Sparta, připadal jsem si jako v nějakém velkofilmu odehrávajícím se ve starověkém římském Coloseu. Vzduch napěchovaný adrenalinem a do toho jihoafrické vuvuzely a mexické vlny. Nádhera. Onehdy jsem svým vnukům pustil krátký sestřih z roku 2008, kdy Baník před vyprodanými Bazaly porazil Spartu dva nula. To tehdy byla v Ostravě velká sláva. Vnuci zděšeně civěli na zaplněný kotel plný řvoucích lidí natlačených na sobě jako sardinky, z nichž měli roušku přes obličej jen do půl těla vysvlečení rabijáti házející na hřiště dýmovnice a světlice. „Dědo, jak jste mohli tu dobu přežít? Stačil jeden zmutovaný virus z Nigérie a do týdne jste mohli být všichni mrtví!“
„Ten rok jsme měli mrtvýho jen jednoho. To se ale stalo na jaře, když jsme vyhráli na Letné a jeden z našich cestou z Prahy vypadl z vlaku a zabil se.“
Ba ne, dnešní mladá generace je úplně jiná, než jsme bývali my, co jsme chodili po tisících na Colours ve Vítkovicích a jediné, co pořadatele zajímalo, byla řádně zakoupená vstupenka. První fotbalová liga se sice hraje pořád, ale i když přijede Slavie nebo Sparta, tribuny zejí prázdnotou. Posledních deset let se ustálil maximální povolený počet diváků na tři sta osob včetně hráčů, rozhodčích a realizačního doprovodu. Beztak až na pár staromilců už většina sleduje zápas pomocí aplikace. Každý, kdo si zaplatí virtuální vstupenku, může pomocí tlačítek na ovladači tleskat, pískat, zklamaně vzdychat a samozřejmě jásat. V hledišti na stadionu máme místo sedadel takové malé monitory, kam si každý, kdo si zakoupí lístek, může promítnout svou profilovou fotografii. Díky aplikaci se výraz obličeje mění podle toho, jaký se na aplikaci zmáčkne knoflík. Ani po tolika letech si nemohu zvyknout na prázdné hlediště nad nímž se klene elektronický potlesk nebo rozhořčený pískot. Dobře vím, že jiné to už nebude. I kdyby WHO opět povolila neomezený počet diváků, skoro nikdo by nepřišel. Lidi si zvykli na bezpečný bezdotykový a distanční způsob života. Ani já bych už neriskoval sedět vedle někoho, kdo mi z bezprostřední blízkosti funí do obličeje.
A takhle by vzpomínal na zašlé časy učitel hudební školy – obor trumpeta, pozoun a lesní roh:
Když si s manželkou chceme udělat svátek, zavčas si zarezervujeme imaginární sedadla uprostřed páté řady v Dvořákově síni a obdarujeme se živým koncertem České filharmonie, která jako jediná kromě Hudby Hradní stráže a Policie České republiky si zachovala kompletní žesťovou sekci včetně trumpet, pozounů a tuby. Oblékneme si večerní šaty a v předsíni, kterou přeměníme jako foyer, naaranžujeme malý bufetový stůl s chlebíčky a půllitrovou lahví šampaňského s dvěma pohárky. Tu si otevřeme až o patnáctiminutové přestávce hned po koncertu pro trubku a orchestr od Josepha Haydna a před devátou od Beethovena. Je to takový náš rituál. Asi musíme vypadat jako blázni, ale bezpečně vím, že zdaleka nejsme sami, co si stejným způsobem připomínají dobu, kdy se běžně chodívalo na abonentní koncerty. Pokud se dnes vůbec na nějaké koncerty chodí, tak jsou to skoro výhradně jen smyčcová kvarteta. Někdy se ještě tolerují pikoly, klarinety a flétny, které se nepovažují za až tak rizikové. Žesťové nástroje se však celosvětově dostaly na index kromě lesního rohu, u něhož koncertní hráč pravou rukou trvale zastrčenou v ozvučníku zvukové trubice alespoň zabraňuje vydechovanému aerosolu kontaminovat ovzduší. Zato zejména trubka se začala považovat za velmi nebezpečný předmět agresivně ohrožující každého v okruhu dvaceti až třiceti metrů. Dnes se už díky totální kontrole virové přítomnosti v ovzduší zase může hrát i na trubku, aniž by musela být opatřena miniaturním detektorem slin, ale v lidech je podvědomý strach ze všeho, do čeho se silně fouká, hluboko v genech. Zvykl jsem si. Když se to tak vezme, žijeme teď v nejbezpečnějším světě, jaký kdy na této planetě existoval. Když však na mě sedne zvlášť silný splín, vytáhnu ze skříně svou milovanou trubku v klasickém béčkovém ladění a zajedu na naši trampskou boudu, kde jsme za starých časů s partou kamarádů pořádali potlachy u táboráku. Teď je už po většinu roku prázdná. Jakmile se setmí a z lesa odejde poslední houbař ,zatroubím si kousek z Alpské symfonie od Richarda Strausse nebo trubkovou pasáž z Američana v Paříži od Gershwina. Srnci a jeleni, kteří si zvykli pást se v bezprostřední blízkosti opuštěného srubu se zděšeně rozprchnou na všechny světové strany. A tak si tu troubím jen sám pro sebe, poslouchají mne jen stromy a nostalgicky vzpomínám na plný sál při svém absolventském koncertu.
