Pro většinu platí, že i když pětitisícovku s Masarykem na lícní straně nikdy neviděli, přesto věří, že existuje. Rozhodně však není o co stát.
Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem si na poště nechal proplatit přeplatek za plyn 5002,00 Kč tou šíleně velkou bankovkou, kterou jsem pak víc než týden nemohl nikde udat. Neexistuje totiž žádná jednoduchá metoda, jak se ji v rámci běžných útrat zbavit.
V samoobsluze, kam chodím běžně nakupovat čerstvé pečivo, by vytažení tak vysoké bankovky ze šrajtofle vyvolalo u paní pokladní stejnou reakci, jako kdybych rozevřel baloňák, pod nímž bych už nic dalšího neměl. Přesto jsem to zkusil. Omluvně jsem ji sdělil, že mám jen pětitisícovku. „To nevadí, zaplatíte mi příště,“ přešla s útrpným úsměvem pokladní mé faux pas.
Abych „Masarykem“ platil jízdné v autobuse, na to mi scházela odvaha. Řidiči autobusů nemají k ráně daleko, o čemž se nedávno mohla přesvědčit jedna studentka, která byla při pokusu zaplatit tisícikorunou nejen vyloučena z veřejné dopravy, ale i inzultována zlostí nepříčetným šoférem. Malé shopy s drahým zbožím také nejsou řešením. Každý tu platí zlatou nebo platinovou platební kartou. Pětitisícovkou se tu snaží platit jen podivíni a falšovatelé bankovek. Když už se totiž někdo pustí do tak nimravé až filigránské práce, jakou je výroba falšovaných bankovek, nebude plýtvat svou energií na dvoustovce, to dá rozum. Jedině pětitisícovka stojí za ten risk. Asi po třech mých neúspěšných pokusech udat „Masaryka“ se mezi obchodníky našeho městečka brzy rozneslo, že po náměstí se potlouká nějaký zdánlivý „slušňák“, který se za každou cenu snaží zbavit podezřelé pětitisícovky. To už jsem si připadal jako zoufalý prodejce obcházející s tureckým medem slunící se rekreanty na luxusní hotelové pláži.
Mít totiž u sebe příliš velké bankovky je skoro stejná blamáž, jako si nasadit na obličej punčochu. Slušný člověk větší platby dělá výhradně bankovním příkazem nebo jiným transparentním způsobem. Jen v pološeru organizovaného zločinu se platí hotově na dřevo. Dříve, než-li mne začne, jako potencionálního podezřelého, legitimovat státní policie, rozhodl jsem se, že zajdu do pobočky nějaké banky a nechám si tu prokletou pětitisícovku rozměnit. I zde jsem si připadal spíše než klient jako přestupce stojící před komisí veřejného pořádku. Musel jsem sdělit své jméno a datum narození. Přepážková úřednice nakrmila počítač a s rukou na tlačítku alarmu mne neustále ostražitě sledovala. Pak mne přísně vyzvala, abych ji podal bankovku. Tím jsem definitivně ztratil kontrolu nad přeplatkem za plyn. Pečlivý způsob, kterým ověřovala její pravost , nevěstil nic dobrého. Co když mi na poště vydali, byť samozřejmě nechtěně, falzifikát? Za udání padělaných peněz bych mohl vyfásnout až osm let.„V pořádku,“ řekla po nekonečných vteřinách napjatého ticha úřednice. To už jsem se potil jako dveře od chléva. Z banky jsem vyšel opět jako slušný občan s peněženkou nabitou k prasknutí běžným oběživem.
Tím však příběh úplně nekončí. Než jsem usnul, vzpomněl jsem si na Andreje Babiše, jak před komunálními volbami obdaroval v pražském metru jednoho bezdomovce, který si stěžoval, že mu lidi házejí do klobouku málo drobásků, pětitisícovkou. Jak já jen panu premiérovi rozuměl. O osudu obdarovaného bezdomovce jsem se však neodvážil ani spekulovat.
