Když se chlap rozzlobí.

Byla mi nevěrná, zradila mě,opakoval jsem si,abych se udržel v náležitém provozním varu. Ještě jsem cítil na patře hořce pálivou chlapskou zlost(život je hořký, bohudík), ale oheň, který ve mně nečekaně vzplál, přesto pomalu slábl

 Před několika málo okamžiky jsem opustil svou ženu. Stála celá zkamenělá s dítětem v náručí a připomínala Pannu Marii. Zadržet mě však nemohlo vůbec nic.  Nápřah, při němž se málem trhají šlachy, a prásk! Takhle prásknout dveřmi v paneláku se rovná detonaci, při které mrtví vstávají a živí padají k zemi. V panelovém domě postaveném někdy začátkem osmdesátých let se musí všechno tiše a opatrně. Tiše se zlobit i milovat. Po detonaci následovalo bázlivé, ustrašené ticho, neboť se právě k smrti rozzlobil chlap.

Když jsem vyrazil z domu, provázen zpoza záclon desítkami zvědavých pohledů, pociťoval jsem skoro až živočišnou touhu skočit do auta- azylu všech nešťastných chlapů- a vyrazit stokilometrovou rychlostí vpřed, surově opustit město a nechat v sobě doznívat to definitivní prásknutí uzavírající jednu kapitolu mého života. Auto jsem však měl zaparkované dva kilometry daleko v pronajaté garáži. Nikdy jsem s tím pronájmem neměl souhlasit. Za nájem jsme sice platili směšně málo, ale ke garáži neexistoval volný přístup. Mohlo se k ní jen přes uzavřený dvorek staré zemědělské usedlosti. Majitel byl starý mrzout a jeho neutralitu jsem si musel vykupovat občasnou výpomocí. Vždycky, když jsem odemkl vrata a vstoupil na dvorek, který mi nepatřil, připadal jsem si jako vetřelec. Odněkud z rohu se ke mně přihnalo zlostí nepříčené psisko a doráželo až do chvíle, než jej jeho majitel odvolal. Každá cesta přes dvorek ke garáži tak byla malou zkouškou odvahy. Místo prudkého výpadu z města mě čekalo dvacet minut chůze v pošmourném podzimním odpoledni. Před chvílí mi bylo horko. Nyní se mi však pomalu pod svetr vkrádala zima.

O nevěře své ženy jsem se dozvěděl před třemi týdny. V době, kdy jsem se chystal na oběd, mi sekretářka doručila z podatelny záhadný malý balíček. Když jsem ho ze zvědavosti ihned otevřel, vysypal se z něj svazek milostných dopisů. Tři dny jsem skoro nic nejedl a čtvrtého dne, roztřesený jako sulc, jsem položil všechna ta intimní psaní na její noční stolek. Pak jsem si to rozmyslel a dopisy opět schoval. Dlouhé hodiny jsem přemýšlel a nevěděl, co mám teď vlastně dělat. Probůh, jak jsem mohl být tak slepý? V posledních měsících chodívala velmi pozdě z práce, až jsem cítil výčitky svědomí. „Dano, vykašli se na ně. Když se zhroutíš z přepracování, nikdo ti nic nedá. Peníze nejsou všechno.“ Přepracovaně však vůbec nevypadala,naopak. Spíše zkrásněla. Zvykl jsem si vyzvedávat malého ze školky a přichystat mu odpolední svačinu a někdy i večeři. Zpětně jsem si začal uvědomovat, jak jsem musel v jejích očích působit komicky. Ona měla své štěstí a já svou iluzi štěstí. Dopisy všechno změnily. Nebyla hloupá. Lehce si spočítala, že jedna a jedna jsou dvě. Oba jsme hráli hru, které jsme sami nevěřili. Donekonečna se však hrát nedala. 

Když dnes odpoledne vešla za mnou do pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře zaštítěna naším milovaným chlapečkem v náručí, připadal jsem si jako odsouzenec na popravu.

„Vláďo, vím, že máš ty dopisy.“ Tiskla si malého na prsa, jako bych se chystal jí ho vzít. Když jsem stále nic neříkal, pokračovala. Nemluvilo se ji vůbec lehce.

„Chci ti jenom říci, že jsme se s Jindrou dohodli, že to skončíme...jako definitivně. Kvůli dětem.“ Až teď jsem si všiml, že se nalíčila, jako kdyby se chystala někam na ples. Ale ani líčidla ji nevymazala únavu kolem očí nastřádanou za poslední dny.

„A teď udělej, co uznáš za vhodné,“ pokusila se o věcný tón. Znala mou nerozhodnost, na kterou teď spoléhala a také na to, že ji mám stále rád.

„A co takhle, kdybych prostě odešel. Kdybych se sbalil a odešel,“ vyhrklo ze mě, ani jsem nevěděl jak. Vstal jsem a připadal si v malém těsném pokojíku veliký jako Gulliver.

„Nikdo tě přece nevyhání.“ Neznatelně se ji začala třást brada.V stále krásném,něžném obličeji se ji kmitl šedavý stín strachu. Nadechl jsem se, jako kdybych se chtěl na dlouhou dobu potopit.

„Nikdo tě nevyhání,“opakovala. Slzy ji rozmazávaly oční stíny."Zůstaň." Malý panelákový dvoupokoják se mi zdál nesnesitelně těsný. Nedovedl jsem si představit, že teď, když bylo všechno venku,bych zde dokázal přežít další noc. Udusil bych se. Razil jsem si cestu ven jako tank, valil se vpřed jako lavina. Nešťastný i šťastný. Zoufalý a zároveň s pocitem právě nabyté svobody po dlouhých letech žaláře. Škoda, že nešlo všechno potřebné udělat hned, že jsem musel takový kus jít ještě pěšky. Přede mnou stála poslední překážka, nenáviděná plechová vrata, od kterých mohl jejich majitel kdykoliv vyměnit zámek. Vždy, když jsem do něj zastrkoval klíče, bál jsem se, že se má obava vyplní. „Ze všeho děláš drama“,smála se mi má trochu lehkovážná žena.“Všechno si moc bereš.“ Záviděl jsem jí její optimismus, ale často jsem z něj čerpal i síly. Opřel jsem si čelo o vlhký,rzí zdrsněný plech a sbíral odvahu k poslednímu kroku, který mi ještě zbýval. Bylo mi smutno. Když jsem před půlhodinou dokázal tak bohatýrsky navždy za sebou prásknout dveřmi, netušil jsem, jak těžce budu ty druhé, co mi stály v cestě, otevírat.